Kulisa prvního listopadového pátku v Londýně nemohla pro Anathemu vypadat lépe: lehce prší, město je zahaleno do mlhavého oparu a v loužích na ulici se odráží světla z výloh, pouličních lamp a semaforů. Pochmurnost visící ve vzduchu tak skvěle koresponduje s tím, co se bude zanedlouho dít v klubu Islington Academy. Ten by se dal svojí velikostí přirovnat k pražské Roxy a během večera poskytl k mrazivému představení odpovídající mrazivou atmosféru.

Úlohou předkapely je kromě propagace sebe sama, aby nažhavila publikum na hlavní star. To se francouzským Demians nepovedlo, protože o to neusilovali. Vždyť Anathema není žádná vyhopsaná kytarovka a zavalit publikum megajouly energie by bylo kontraproduktivní. Demians tak přišli, neurazili a zase odešli.

Řekněme si to na rovinu: Anathemu pořádně neznám. Však víte - zalíbí se vám jedna deska (v mém případě stařičká "Silent Enigma") a ačkoliv nepokračujete v objevování celé diskografie, kapela vás přitahuje. Dokonce natolik, že vyrazíte na její koncert, ačkoliv je dopředu jasné, že se po celou dobu nebudete chytat. Neznalost však tentokrát nebyla ke škodě.

Publikum stojí jako v transu, jakýkoli pohyb aby jeden pohledal. I tak může vypadat metalový koncert. Nikdo neskáče, žádná dlaň zkroucená do tradičního paroháče, tohle je zkrátka jiné vystoupení. Anathema to s emocemi umí. Stačí stát, třeba i zavřít oči a nechat se unášet. Klidné, avšak naléhavé tempo, které pětice servíruje, působí přímo na centrální nervovou soustavu. Člověk nehnutě stojí, paralyzován hudbou, s mlhavými obrazy před očima. Stačí se jenom rozhlídnout: tenhle si v mysli přehrává rozchod se svojí dívkou, tamten bolestně vzpomíná na smrt někoho blízkého... Něco pozitivního? Sotva. Nezáleží na tom, co zrovna Anathema hraje, buďte si ale jistí, že dobrá nálada není v repertoáru večera. Hudba, která dokáže otevřít vaší třináctou komnatu a vytáhnout z nitra zapomenutou bolest, to se liverpoolskému kvintetu daří švihnutím trsátka, úderem paličky.

Dobře, zpátky na zem. Odmysleme si psychické následky. Mohl bych popsat kvalitu zvuku, čistotu zpěvu, podlahu klubu zalepenou od piva nebo třeba (ne)stylové kudrnaté účesy hlavních protagonistů na pódiu, ale nic z toho by zdaleka nepřiblížilo, o čem to vlastně bylo. Čistě pragmaticky není produkce Anathemy žádný zázrak ze snu, tím méně kdovíjaká zábava. Emoční výplach mozku, to je Anathema v první řadě.

Anathema, Demians, Islington Academy, Londýn, Velká Británie, 7.11.2008