Orientační smysly mám na bodu Sibiř, takže s mým příchodem do nádherné tempodromské haly byla show předskokanů v plném proudu. A jakkoli jsem k nizozemským hudebním produktům skeptická, musím přiznat, že vystajlovaní fešáci z Moke se snažili opravdu sympaticky, kytarová sóla střídaly téměř orchestrové party. Pod pódiem byl zatím klid před bouří. Na ochozech fanoušci rozvěšovali home made vlajky "I Love Keane, Keane Is Our Life". Jak se hodinová ručička blížila deváté, hala se začala probouzet k životu a vytleskávat britské hudebníky.

Odstartovalo se na minutu přesně a pěkně od podlahy s "Lovers Are Losing". Tom Chaplin skákal od prvních tónů jako pominutý a v následující "Better Than This" si to už špacíroval mezi diváky v prvních řadách. V showmanství se ale zahanbit nenechal ani klávesák a basák v jedné osobě, jemuž by "taneční" kreace za pianem by mohl závidět i Vlasta Harapes.

Velká chvíle nastala už u třetí písně, kdy si cela hala prozpěvovala "Everybody's Changing" a na konci skladby odměnila kapelu asi minutovým potleskem. Na chvíli se u mě dostavila chvilková skepse, že vystříleli největší pecky hned zpočátku a koncert se dostane do mrtvého bodu. Zcela liché myšlenky - rozjel se totiž obrovský mejdan. Stačilo spustit lehký techno beat a do toho začít notovat aktuální "Spiralling" a hala opět skandovala ve stoje a kapela se musela cítit při fotbalovém derby, protože tahle atmosféra do té fotbalové neměla daleko. Úžasný moment přišel zhruba v polovině koncertu, kdy celá hala potemněla a i já jsem začala koketovat s myšlenkou, že se kapela z pódia zdekovala do šaten.

Putovní fanoušky Keane to ale nechávalo klidnými, tušili zřejmě, co přijde, proto se nad velkou částí haly začaly houpat v rukou prskavky a kapela mohla spustit akusticky rozněžněný set svých balad. Při těch jsem i já opravdu těžce oddychovala a natahovala moldánky, a to bez ironie. Kdo si myslí, že nejvíce se tleskalo starým flákům, nechť se zastydí a já s vámi, protože nejbouřlivější ovace kupodivu sklízely skladby z novinkového alba a sborově zpívanou "Perfect Symmetry" si broukám ještě teď. V přídavcích se dostalo na další z obrovských hitů kapely "Is It Any Wonder", kdy i neohroženě vyhlížející sekuriťáci podupovali nohama do rytmu a přidali se ke zbytku obecenstva, které už zcela vysílené zběsilou jízdou sotva stálo.

Mívám po koncertech tendenci vybírat jeden dva momenty, které stály opravdu za to. Tady bych vypíchla devadesát minut čistého času, kdy kapela na pódiu předváděla své umění. Kašlu na klišé z frontmanových úst o nejúžasnějším městě a nejúžasnějším publiku, protože být v jeho kůži, tak to ten večer zopakuji po každé písni, protože se horní údy všech přítomných utleskaly téměř do bezvládnosti. A ty dolní na konci večera bolely od neustálého podupování, vrtění a přešlapávání.

Setlist: The Lovers Are Loosing, Better Than This, Everybody's Changing, Again And Again, A Bad Dream, This Is The Last Time, Nothing In My Way, Pretend That You're Alone, Spiralling, Bend And Break (acoustic), Try Again (acoustic), Black Burning Heart (acoustic) You Haven't Told Me Anything, Perfect Symmetry, Somewhere Only We Know, Love Is The End, Crystal Ball, Atlantic, Is It Any Wonder, Bedshaped

Keane, Moke, Tempodrom, Berlín, Německo, 6.11.2008