"Ztrácíš" je totiž jednou z těch skladeb, které se podaří jen jednou za život. V článku 10 důvodů, proč dát šanci "Ztrácíš" Marka Ztraceného jsem ji označil za vybroušený popový diamant, v němž se v dokonalost samu snoubily snad všechny složky. Něco takového se prostě nemůže podařit na ploše celé desky, takže dlouhohrající nahrávka rozhodně není zklamáním, ale logickým výsledkem práce talentovaného mladíka a zkušeného producenta, která slibuje ještě povedenější věci příští.

Pokud někým Ztracený bezesporu je, pak bohem nadaným skladatelem melodií. Po této stránce není na desce jediného balastního tónu, všechny skladby oplývají chytlavými melodickými motivy, které se ale naštěstí rychle neoposlouchají. Jinak je to s texty. Ty jsou sice řemeslně v pořádku, nechybějí opravdu povedené obraty (vede u mě "moje příjmení se hodí jenom k tobě"), ale člověk se musí smířit s tím, že je to deska pro holky. Ztracený se téměř monotematicky věnuje nepovedené lásce, kdy za všechno může v podstatě ona, coby pěkná potvora. Téma nahrávkou prostupuje natolik silně, až by se dala deska považovat téměř za koncepční.

Jakkoli by se po úspěchu pilotního singlu dalo čekat, že se většina nahrávky bude odehrávat v pomalých tempech, ve Ztraceném dříme i rockerské showmanství, což dokazuje ve vypalovačkách "Protisměr" nebo "Umírám". Naživo budou fungovat určitě skvěle, jejich jedinou chybou je, že ve svých nejslabších chvílích dají vzpomenout na nejlepší momenty třeba takových No Name. A to rozhodně není pochvala.

Největší síla tak spočívá v baladických skladbách, v nichž je Ztracený natolik opravdový, jak jen popový zpěvák může být. Nádherná "Inspirace" zasáhne do srdce na desce jinak málo přítomným optimismem, skutečnou perlou je pak smyčci podladěná "Nestačíš mi". Zkušenosti producenta Martina Ledviny se pak naplno projevily v "Něco končí", kterou nechali nejen ve verzi pouze s klavírem, ale nijak ji nepilovali a pustili ji s několika intonačními nedostatky, které sice občas zatahají za uši, ale dodávají skladbě další rozměr. A v závěrečném, také jen klavírním "Chtíči" se zpěvák dostává až někam do hájemství šansoniérů, kde je obsah roven formě.

Debutové album Marka Ztraceného jej představuje jako talentovaného autora, jakých je v Česku pomálu. Až příště ubude hraní na holčičí strunu a přibude více nadhledu, máme se na co těšit.

P.S.: Čerstvě šťastně/nešťastně zamilovaná děvčata/ženy si k výslednému hodnocení klidně mohou přičíst i dva body. V jejich rozpoložení v nich bude deska bezpochyby neuvěřitelně rezonovat.