Zpěvačka je krátce před třicítkou a zatímco osobní život jí přinesl spoustu témat pro texty (rozchod s manželem Careym Hartem se na novince samozřejmě odráží velmi silně), hudebně se poněkud zasekla a spíše se rozhodla zůstat na osvědčených místech. Případně udělat dva tři kroky zpět. A to rozhodně není to, co od Pink očekávám.

Pryč jsou časy jejího dosud nejlepšího alba "M!ssundaztood", na němž za pomoci producentky Lindy Perry dokázala namíchat žánrový koktejl, který v každé další položce tracklistu dokázal překvapit. Na "Funhouse" sice pracovalo producentů jako máku (Max Martin, Danja, Butch Walker, Billy Mann), ale obsahuje v podstatě jen dva druhy skladeb - poprockové vypalovačky a akustické balady. A když už zabrousí někam jinam, dopadne to jako "Mean", která zní, jako by ji složil Jon Bon Jovi a nahráli Aerosmith jako bonus pro japonskou edici výběru rarit. Inspirace taneční hudbou, r'n'b či čímkoli jiným se tentokrát nekoná.

Na "Funhouse" samozřejmě najdete několik výtečných kousků. "So What" či "Sober", takto první a druhý singl, jsou typické hitovky, jaké Pink umí a rádia ráda hrají. Jenže tam, kde na minulých deskách přišlo nějaké zvukové osvěžení, nabízí novinka jen opětovné variace téhož. A naprosto žádné překvapení. A zatímco na minulých nahrávkách se jí procítěné pomalé skladby daly věřit, nyní by za ty přepjaté emoce ("I Don't Believe You" či "Crystal Ball") zasloužila vyfackovat.

Pár dobrých pecek, ani jedna ovšem skvělá, docela povedený zbytek. Sice to nezní až tak špatně, ale dohromady to dává dosud nejslabší album Pink. Ona utřela slzu nad svým manželem, já nad její novou deskou.