Členové pražské formace Southpaw se v pauze mezi poslední řadovkou "Heart Disk" a aktuální novinkou "Addiction" věnovali převážně svým osobním projektům. Tento fakt se dle slov zpěváka a frontmana skupiny Gregoryho Finna, kterého jsme nedávno řádně vyzpovídali v rozhovoru, na výsledném zvuku desky výrazně podepsal, což Southpaw v roce 2008 popostrčilo výraznějším směrem k elektronice. Na novém albu tak jsou patrné vlivy například skupin jako Justice či SebastiAn. V hlavní recenzi ohodnotil Honza Průša novou placku smířlivou a pochvalnou osmou, ale ta pravá zátěž na "Addiction" čekala až v naší makrorecenzi. A jak tedy dopadla? Výsledkem je pěkných dvaasedmdesát procent.

---

Pavel Parikrupa - "Nomen omen" (8/10)
Vztah k interpretovi: Objeveni s "Boys Make Noise", definitivně si mě získali skvělým dvojalbem "Heart Disk", protože naservírovali srdce na talíři, což je milé i drsné zároveň.

Jedním z módních anglických slov, které se dnes v médiích píšících o hudbě používá, je grower. Pokud chcete hmatatelnou ilustraci významu tohoto pojmu, poslechněte si několikrát novinku Southpaw. "Addiction" je typická deska, která v posluchačově hlavě roste s každým poslechem a navíc, v souladu s pojmenováním alba, je s to státi se slušnou závislostí. Na prvních pár puštění jsem z toho nebyl moc chytrý, skladby mi připadaly nečitelné, převrstvené, překombinované a v kontextu minulých nahrávek "nehitové". Jenže když se vám písně z "Addiction" dostanou pod kůži, můžete si předcházející větu přeložit úplně jinými slovy: skvěle zaranžovaná, plná nápadů, nálad a silných momentů (i nesmírně křehkých, jako je "Bones We Break"). S prodeji to zase zřejmě nebude nějaká sláva, přesto je na Southpaw obdivuhodné, jakou sebevědomou hudbu dokážou dělat. Jsem rád, že se dvojalbem "Heart Disk" nevyšťavili (a pokud ano, pauza jim byla k duhu) a novým albem nekompromisně postupují dál. Rozuměj kupředu.

Petr Adámek - Kytary odchází, elektronika přichází, invence zůstává (7/10)

Vztah k interpretovi: K Southpaw jsem měl dlouho odstup. Poslední (dvoj)album mi ale vlezlo hluboko pod kůži.

Na Southpaw jsem si kdysi vytvořil názor, aniž bych je tehdy pořádně slyšel. Gregory Finn mi přišel jako arogantní ufňukánek, čímž se mi zprotivila i muzika jeho kapely. Ovšem "Heart Disk", to byla lahůdka, která všechny pokrytecké zábrany přemohla. Popravdě řečeno jsem nečekal, že by nový disk mohl tomu srdečnímu konkurovat, ale stalo se. "Addiction" je velmi zdařilý kousek. Pravda, chybí mi hutné kytarové plochy a la "Heroes Come" nebo "Harry Caine", ty budete na novince s výjimkou "We Want More" hledat marně. Hluk a šramot typický pro Southpaw nezmizel, jenom nemá tentokrát původ pouze v šesti strunách. Elektronikou je album nadupané od začátku do konce, možná až přespříliš. Když je totiž na tomhle příjemném bordelu skladba přímo postavena, je vše v pořádku. Southpaw naloží několik vrstev na sebe, aniž by se přitom ztratil základní motiv, a všechno šlape, jak má. Pokud ovšem zmírní tempo (závěrečná "The Tree"), je sice cítit snaha ořezat elektroniku na minimum, ale neuškodil by ještě radikálnější řez. Nádherná něžná balada "Bones We Break" by pak lépe vyzněla v celé své intimitě. A hity? Rozhodně "Design" se skvělými smyčcovými aranžemi a také hned následující "Pages" s rádiově-melodickým refrénem. Ale vybere si každý, deska je na to pestrá dost. Jakkoliv neuznávám přehnanou symbiózu kytar a elektroniky, tohle se zkrátka povedlo.

Dan Hájek - Kluci, kteří už vyrostli a ví, jak na to (7/10)
Vztah k interpretovi: Na desku "Boys Make Noise" nedám dopustit a každý nový opus vyhlížím s očekáváním.

Southpaw dospěli do dalšího vývojového stupně a po velkém nadechnutí s "Heart Disk" se pustili jiným směrem. Odvážně vyprostili svázanou fantazii a to, co dokážou vyprodukovat díky naprogramovaným mašinkám. Je to střet několika stylů a navátých stylizací, například v "Brother" nelze přeslechnout ovlivnění starými dobrými Blur (období "Parklife"). Gregory a jeho parta se nezalekla většího rozmachu temp, ruchových smyček a smyčcových kudrlinek. Na první poslech je možná "Addiction" neohrabané jako nezkušený prvňáček, kterého vše teprve musíte naučit a pevně vést za ručičku. Ale ve vyšších ročnících (po několika posleších) se dostaví pocit umoudření a pochopení v rozuzlení v rozmáchnuté prohlubni emocí "The Tree". "Addiction" má několik vývojových linií, podsouřadnic a pro někoho se můžou zdát až příliš překombinované, mají však své kouzlo a typické spojnice made by Southpaw. Nemalým přičiněním se při nahrávání projevily všechny jejich bokovky, to ale ve finále není na škodu. Každá nová zvuková zkušenost vede k dospělosti, která však čeká na několik nelehkých životních zkoušek. "Addiction" je ale víc pelmel všeho dobrého, co jste vždy na Southpaw měli rádi.

Tomáš Tenkrát - Typický zvuk, avšak vyspělejší uchopení (7/10)
Vztah k interpretovi: Kladný již od "Pleasure You Can Measure".

Po pořádné dávce na "Heart Disk" jsme zpět u jednoho kotouče. Především jsme ale zpět ve stravitelnosti, jakou Southpaw nabízeli na "Boys Make Noise". "Addiction" je její vyspělejší následovník. To, co znamenalo na "Boys Make Noise" prvoplánované a vlezlé melodie, je tady přetrasformováno do zakrytější, avšak po prokousání hezčí a důmyslnější polohy. Jsou to typičtí Southpaw, jejich zvuk se nezměnil, rozeznáte je hned, což je klad. Přijde mi, že tahle kapela se sice vyvíjí pomalu, ale o to promyšleněji. Chytlavé refrény zůstaly (především "We Want More" je skvělá rádiovka), jsou ale skrytější. Aranžérsky to Southpaw zabalili do mnohem většího klubka zvuků a linek, než bývalo zvykem. Překvapí hlavně časté smyčce. Tím však nemyslím, že by to neudrželi na uzdě, zvuk nahrávky a celá produkce je super. Tklivý lovesong "Bones We Break" je krásným příkladem. Na první poslech možná zbytečně přeplácaná věc. Posléze ale zjistíte, že je to tak správně a píseň se vám ve všem otevře se samozřejmostí nadržené dívky. "Addiction" není extra překvapivé album, v jejich postupném vývoji je logické. Vyspělejší, smutnější, smířenější a na závislosti upozorňující, s typickým zvukem a netypickým uchopením. Asi je to tak správně.

Václav Trávníček - "Addiction"? Důstojný nástupce dvojdesky (7/10)
Vztah k interpretovi: Prošel si svou genezí. V době, kdy mi chtěl bubeník osouložit holku, nebyla zrovna kapela Southpaw to, co bych si pouštěl před spaním na dobrou noc. Postupem času jsem ale hodil ješitnost (a ostatně i tu holku) za hlavu a dnes je beru jako docela dobrou českou skupinu. Ze všech desek nejvýš stavím "Heart Disk". Ale jestli je lepší "Software" nebo "Heartcore", v tom nemám jasno dodnes.

Na novou desku pražských Southpaw jsem byl dost zvědavý. Na posledním dvojalbu se představili v několika polohách a zajímalo mě, kterou si zvolí pro své další směřování. Nepředpokládal jsem totiž, že shromáždí podruhé tolik materiálu na dvojCD. Výsledek mě mile překvapil, parta kolem Gregoryho Finna má těžce aktuální zvuk, a i když s "Addiction" udělali krok směrem ke Ghostmother, pořád to jsou Southpaw: "We Want More" s typickým stadionovým refrénem, "Troubles" s klasickým Gregoryho textem. Zůstal jim cit pro melodie, které - ač jsou zabalené do aranží elektra (jasný vliv např. Justice) - nesou zřetelný rukopis kapely. Jestliže Honza Průša psal o "Addiction" v hlavní recenzi jako o albu, se kterým stráví kus života, platí to o mně rovněž. Za zlaté hřeby považuju "Troubles" (ano, text) a "Brother" (v duchu nejlepších nedvědovských tradic). Naopak k duetu se Zuzkou Irglovou "Bones We Breake" jsem si cestu nenašel. Celkově jsem potěšen, že si Southpaw dokázali udržet svoji laťku i na pátém albu. A to není málo, kór v českém popu.

---

Album: Southpaw - Addiction
Průměrné hodnocení: 7,2/10
Celkový čas: 45:06
Skladby: Bombs, Addiction, Design, Pages, We Want More, Bones We Break, Mute Song, Brother, For The Last Time, Troubles, The Tree