Od téhle party nikdo nemůže čekat žádné stylové kotrmelce. Od poměrně syrového hardcoreového zvuku se za téměř dvacet let existence a nespočtu vydaných alb propracovala až do současné zvukové podoby. Označení melodický punkrock jejich hudbu asi nejlépe vystihuje. Troufám si dokonce tvrdit, že na dnešní scéně se o značce No Use For A Name dá mluvit jako o synonymu pro zmíněný žánr.

Letošní "The Feel Good Record Of The Year" navazuje na tři roky starou "Keep Them Confused", která předznamenala jednoznačný příklon k melodickým motivům a přístupné přímočarosti. Jenže zatímco předchozí placka byla doslova nabitá chytlavými vypalovačkami, jež uvízly v hlavě okamžitě, tato kolekce jakoukoliv výjimečnost postrádá. Jistě, je tady výraznější "Pacific Standard Time", kde se o rozjezd postaraly burácející bicí, jenže ta celkový rozpačitý dojem nezachrání.

Skutečnost, že to kapela se zmírněním tempa a s příklonem k líbivosti myslí vážně, jasně potvrzují pecky "Sleeping Between Trucks" a "Kill The Rich", odehrané víceméně akusticky. K nim lze ještě zařadit klavírní cajdák "Ontario". Bohužel ani ten celkovému dojmu nepřidá a spíš naopak zvýrazňuje nepřesvědčivost této čtrnáctiskladbové kolekce.

No Use For A Name vydali album, jaké se na legendy sluší: stylově nevybočuje z dosavadní tvorby, je precizní, hudebně dotažené do posledního detailu. Dokonce ke spolupráci přizvali producentskou ikonu Billa Stevensona. Přesto tomu něco chybí. Je to energie? Nadhled? Nebo snad svěží přístup charakteristický pro mladé kapely? Nevím. Jedno je však jisté, těmto legendám pomalu, ale jistě dochází dech.