Jak už název desky napovídá, tohle nebude nic, co by duševně zdravý člověk bral vážně. Titulek sám působí jako úsměvná parodie na hudbu, ale při poslechu alba vám úsměv zmrzne a zůstává jen ta parodie. Po celkem vhodně vybrané první písni se rozjede půlhodina podprůměrného hospodského rocku s úchylnými texty pojednávajícími o tom, jak se sedláci ožrali jako dobytkové, motorovou pilou rozřezali prasata, která u toho vřeštěla, jako by jim řezali koule, s verši ve stylu "lidožroutské celebrity požírají celé Brity". U toho si nemůžu nevzpomenout na štěpný verš pánů Šimka a Grossmana, "onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu". Ovšem u kliky rumpálu nehrozilo, že se vám udělá špatně, když si děj písně představíte.

Pokud se rozhodnete, ať už ze zvědavosti, nebo jako projev skrytého masochismu, poslechnout desku do konce, možná vás zaujmou místa, kde se zpívá o tom, jak se máslo rozteklo v mastnou kaluž, nebo co udělá zpěvák s různými druhy tělních výměšků, které objevil na trenýrkách.

Abych ale nebyla jen kritická, jak už jsem zmínila výše, první skladba se docela vydařila. Nad první slokou o tom, jak spící kráva kráčí stájí, sice kroutíte hlavou, ale jakmile se rozjede refrén, kde se kapela vysmívá Ostravákům, že takhle hezky táááááááhle oni si zazpívat nedokážou, člověka to pobaví. Bohužel, zájem o skupinu udrží jen dvě a půl minuty a pak už zabředneme do zmíněných vnitřností, výkalů a pohlavních nemocí, podaných ve dvou různých rytmech a několika melodiích, které při nejlepší vůli zvládáte rozlišovat maximálně tak do poloviny alba.

Pokud vás tedy už neodradí seznam skladeb, kde se mezi patnácti názvy vyskytují slova jako "Lidožrouti", "Masakr", "Prádelní hrnec", "Hnus blues" nebo "Sádlo", směle do toho, můžete album použít třeba jako prostředek na hubnutí. Po jeho poslechu vás totiž rychle přejde chuť k jídlu.