Babí léto to letos vzalo fofrem, letní dnům jsme tak definitivně zamávali šátečkem a zamáčkli slzu. Němečtí Marquess žijí v permanentním slunečním svitu, tudíž během necelých dvou let tu máme další desku, tentokráte stručně pojmenovanou "¡YA!". Brzy si z nich budeme moci začít utahovat, že svou nadprodukci servírují ve stejném tempu jako Dieter Bohlen (Modern Talking, Blue System, atd.), což je i základním trnem hořkosti této placky.

Do třetice všeho dobrého (špatného) nám tak servírují prosté letní popěvky, které již jaksi znějí na jedo brdo a vykrádání sebe samotných zavání dalším průšvihem. Marquess nepřekročili stín minulého dějství v podobě alba "Frenetica", vykračují tak na pořádně vyšlapané cestě, žádná markantní vybočení se nekonají. Limonáda má tak předem odhadnuté chutě po zralých malinách a třeba u umělého sentimentu v "Con las estrellas" je jen těžké uvěřit, že je zamýšlen vážně.

Záchranné body přináší hned úvodní "La vida es limonada", "Mi canción" nebo "El tren", ve které se mihne Juan Lopez "Ito" Campos. Milým překvapením je kráska "All Gone", který Marquess pomohla napsat Lene Marlin a přetáhla je tak do zcela jiných sfér. "All Gone" je vybroušeným diamantem celé desky, kéž by takových bylo více. Radost z "¡YA!" ale záhy vyprší s posledním taktem "La radio vieja".

Marquess vstoupili do bludného kruhu opakování se, je to stále ona chytlavá zábava, ale zamrzí skoro nulová invence. "¡YA!" pozitivy šetří, malinovka podávaná s úsměvem této čtveřice zafunguje na párty, ale nemá trvalejších účinků.