Před dvěma lety Michal Prokop (obklopený suitou věrných hudebních přátel) dokázal sobě i světu, že na to pořád má. Výborná deska "Poprvé naposledy" se dá označit jako comeback (zpěvák se vrátil i na pódia a ve velkém koncertním stylu oslavil svou šedesátku), vždyť to bylo první studiové album po sedmnácti letech. A právě do doby vzdálené od současnosti nejméně dvacet let vás zanese box šesti CD "Pořád to platí", který je sebraným dílem Prokopa a kapely Framus 5 od roku 1968 až do památného devětaosmdesátého.

Není asi třeba zdůrazňovat, nakolik tento balík šesti nosičů zachycuje nejeden významný moment tuzemské rockové historie. Díky velkému časovému rozpětí nahrávek je možné sledovat vývoj Prokopa jako zpěváka a vůbec jako umělce. Snad až do osmdesátých let hledal tu svou pravou parketu, kterou nalezl možná až díky lidem, se kterými začal spolupracovat. Tato spolupráce dala vzniknout volné trilogii desek "Kolej Yesterday", "Nic ve zlým, nic v dobrým" a "Snad nám naše děti...".

První tři desky jsou od sebe totálně odlišné. Těžko bychom hledali interpreta, který má ve své diskografii natolik rozdílné tituly. V šedesátých letech začal Prokop zpívat víceméně z nouze a obdivu k Rayi Charlesovi a vyklubal se z něj zcela osobitý zpěvák. "Blues In Soul" (včetně devíti bonusových nahrávek) je unikátní sbírka soulových předělávek s původními anglickými texty (jediná autorská Prokopova věc je instrumentálka!), "Město Er" je stylový kotrmelec směrem k artrocku (kdo si dnes dokáže představit devatenáctiminutovou skladbu s textem od skutečného básníka?) a "Holubí Dante" (po téměř dekádě v popíku) je Prokopova autorská deska, po níž prý pochopil, že se nemůže spolehnout sám na sebe.

Pro fanouška a celoživotního Prokopova znalce je "Pořád to platí" nádherně zabaleným a vybaveným opakováním toho, co už dávno zná. Pro dnešního mladého posluchače chtivého poznání je poslech šesti desek kompletu nevšední zkušeností: najde zde nemálo skvostných nahrávek a hitů (neprozradím tajemství, když za nejlepší v tomto ohledu označím desku "Kolej Yesterday"), ale i úlety dnes brané s chápavým pousmáním (až gottovsky slizká "Kapela" nebo infantilní ringočechovina "Já báb rýbu").

Abych nakonec ve jménu závěrečného hodnocení trochu parafrázoval některé nadčasové okamžiky Prokopových desek: jasně, že ti dlužím spoustu hezkých vět (i těm, kteří hráli s tebou), vždyť to píšu skoro "In The Midnight Hour" (neboť noc je můj den), ale snad nám naše děti prominou. 90 %.