Mohlo by se zdát obtížné navazovat na album, jako bylo "Heart Disk". Southpaw v roce 2006 soustředili všechnu svou energii do tvorby studiové dvojdesky a výsledek byl překvapivý - pro mnohé se stal srdeční záležitostí. Současně ale rozdělení na soft a heart části připravilo nešťastnou půdu pro svého nástupce, kterého logicky předcházela velká očekávání. Aby ne, vždyť někdo dává přednost inteligentnímu popu, někdo potřebuje originální experimenty, ale vybrat si jeden ze dvou disků je vždy jednodušší než přeskakovat tracky na jednom nosiči.

To, co se může zdát jako svazující a neřešitelný problém, ale nakonec hrálo do karet kapele. Jelikož si skupina uvědomila, že očekávání všech rozhodně nelze splnit, byla při práci na nových věcech svobodnější než kdykoliv předtím. Na "Heart Disk" lze totiž navázat jen albem, na němž se neohlížíte na žádnou stranu. Jediná cesta k "Addiction" (průvodce po desce) byla udělat si jej podle sebe, bez závislosti na minulosti.

"Addiction" je posluchačsky rozhodně náročnější, zvlášť ve vztahu k "Software". Díky své košatosti a díky perfektní skladbě celé desky se na něm ale neztratíte. Na to udělat soudržné album mají kluci ze Southpaw vůbec obrovský talent. Vezměte si jednotlivé skladby, třeba "Addiction", "The Tree" nebo i taneční "Brother", a pusťte je samotné. Ne že by byly špatné, ale v rámci alba působí podstatně výrazněji a zajímavěji. Skladby se tu navzájem potřebují, ovlivňují a doplňují. Celá deska tak dostává další důležitý smysl.

"Addiction" je charakteristické zvukovými experimenty, hlukovými elektronickými plochami a nečekanými změnami mezi nimi a jemnými, intimními a často smyčcovými úseky. Důležité ale je, že základem všech skladeb zůstává písnička. Ta se sice v některých případech může hledat obtížně, ale po pár posleších se vynoří i v titulní "Addiction". Nejde tedy o bezduché experimentování bez konceptu. Naopak. Je to oblékání jednotlivých skladeb různými vrstvami extravagantních oblečků tak, aby žádná z nich nezůstala zcela obnažená. Takže i křehká a velmi intimní "Bones We Break" s vokálem Zuzany Irglové je vyšperkována několika nápadnými doplňky.

A i když se tentokrát oblékalo opravdu hodně, stejně skrz jednotlivé hadříky brzy proniknete i pod jejich povrch. Otevře se vám deska jemná, plná nostalgie a citu. S atmosférou Pařížských hřbitovů, Pražských uliček a Berlínských klubů. Něžná, s odlehčeným vokálním projevem a famózním zvukem. Taková, s kterou rádi strávíte kus života.

PS: Brzy bude i makrorecenze.