Tichá křídla plná nostalgie

"3bees sessions" sice není řadová deska, ale rozhodně nejde o nastavovanou kaši, která by měla zaplnit prázdné místo ve tvorbě 2Wings. Od debutu uplynul teprve rok, ale i přes velmi aktivní komunikaci na webu a časté práci na dalších nahrávkách (kapela připravuje svůj blue ray disk i druhou řadovku, natáčí klipy) se příliš do povědomí lidí nedostala. Koncertně vystupují zřídka, desky si vydávají sami, takže nejsou v běžné distribuci, a tak jsou známí jen de facto náhodným návštěvníkům jejich webu a lidem, kteří je mohli vidět na některém z festivalů.

Aktuální deskou by se to ale mohlo změnit. Na tvorbu Tiché Dohody totiž navazují více než zřetelně a s hostující Blankou Šrůmovou nepřeslechnutelně. A Dan Šustr to zcela jistě ví, tudíž svou největší devizou šetří, neplýtvá a také si možná připravuje půdu pro vhodně načasovaný comeback. I když jsme teď na desce jiné kapely, stejně vám to nedá a paralely mezi "The Rainmaker" a "Tulákem po hvězdách" nebo mezi celou deskou a demo sessions a k šedé desce se neustále vynořují.

"3bees sessions" se nesou na vlně nostalgie, a to hned v několika liniích. Kromě již zmiňovaného tu Šustr vzývá celou řadu svých hrdinů. Neubrání se drobným fórkům, hraní si, odkazům. Díky výbornému citu pro stavbu desky nenechá posluchače nudit ani v případě akustické živé a pouze zčásti nazkoušené desky nahrané za dvacet šest hodin. Při poslechu se vracíte do 90. let nebo přeneseně do 70., záleží jen na tom, kterou z dekád máte silněji zarostlou pod kůží.

To, že hrají 2W akusticky a naživo, neznamená, že by přepnuli z dálkových světel na tlumená. Spíš přesedli do jiného vozu. Co bylo na debutu hodně agresivní, se tady přesouvá do blues. Často ubírá na tempu, ale přidává na prožitku. S foukací harmonikou, saxofonem a Šustrovým pro mnohé problematickým vokálem navozuje příjemnou barovou atmosféru. A nečekaný bonbónek v podobě coveru "The Beatles And The Stones" (btw. jasného kandidáta na coververzi roku) jakoby vystupuje z oparu kouře, abyste vůni cigaret po chvíli mohli nasát ještě intenzivněji.

A tak, jako u desek b stran a rarit, i zde baví a největší smysl mají hlavně ty nejpřekopanější skladby (škoda že se kapela nepustila do mého oblíbeného "Gentlemen's Club", na ten bych byl hodně zvědavý). Ukazují totiž, jak hodně hravá parta 2W jsou.