Loňskou deskou "The Stage Names" dokázali Okkervil River to nejdůležitější - že "Black Sheep Boy" nebyla náhoda. Příběh "The Stand Ins" je už ale složitější - jde v podstatě o odloženou půlku původního dvojalba, o písničky, co nezapadly do kontextu svého předchůdce, akorát se je texaské partě okolo Willa Sheffa zželelo zahodit. Jenže dva a dva není vždycky pět, jak tvrdí Radiohead, takže když se tak nadaná a sehraná sestava, jako jsou Okkervil River, sečte s úderností a výjimečností příběhů a písniček Willa Sheffa, nemůže z toho prostě vzniknout vata, nedejbože sebranka zlomených náhradníků.

Provázanost obou desek je patrná nejen z obalu, který s tím předchozím vytváří jeden motiv, ale také názvem samotným - "The Stage Names" jsou hlavní hvězdy pódií a jevišť, "The Stand Ins" pak ti, kteří za ně zaskakují při svícení scén. Ano, platí sice výtka, že tak v podstatě víte, co můžete očekávat, ale přesto není nouze o překvapení. "The Stand Ins" je živější, rozlítanější, ne však doslova, ale spíše svou různorodostí. Dovnitř vás vtáhne až folkově zasněná "Lost Coastlines" s country banjem a než se nadějete, putujete přes blues-rock v následné "Singer Songwriter" až k líným rockem zakouřené "Blue Tulip". A tak to jde i dál, nezastavíte se. Není tak třeba zveličovat to, že každá skladba na téhle desce je příběhem, protože deska samotná je jeden velký příběh. A sakra dobrý.

Nejdůležitějším zjištěním na "The Stand Ins" je to, že nejsilnější momenty desky ("Lost Coastlines", "Blue Tulip", "Pop Lie") nemají příliš společných jmenovatelů. Každá písnička je svou polohou zcela jinde a ukazuje skupinu v jiném světle. V žádném případě nelze desku zobecňovat na tvrzení, že by Okkervil River těžili z jedné formule, kterou by nabízeli pořád dokola, jen pokaždé v trochu jiném podání. Pokud by však došlo na přímé srovnání posledních dvou řadovek, "The Stand Ins" přece jen zůstane lehce ve stínu svého předchůdce "The Stage Names" (dluh v podobě chybějící recenze splatíme alespoň v infoboxu pod článkem).

Ale stejně, pamatujete na ten pár z "Lásky nebeské", co se do sebe zakoukal při svícení sexuálních scén? Tak přesně to jsou "The Stage Ins" - na první pohled malé příběhy, malé postavy a malé emoce, které však dokáží obstát i v porovnání s velkými jmény již nasvícených scén. Tahle placka není jen zbytkem, dodatkem či odfláknutým hudebním datadiskem k "The Stage Names", je plnohodnotným nástupcem jedné z nejlepších desek loňského roku. A zrovna v tomhle aspektu si třeba se svou starší sestrou absolutně nic nezadá.