Nantokanaru není úplně klasická skupina, jak k tomuhle projektu vlastně došlo?

Igor: Napsal jsem takhle sám na rodičovské chatě v Březině u Tišnova v pohrouženě-extatickém stavu pár nu-metalových opusů, a když sem si je za pár dnů v Brně znovu poslechl, umělecké ego zaplesalo a narcistické alter ego zavelelo znovu odjet na chatu a vyprodukovat zbytek materiálu pro desku, kterou si mezitím usmyslelo nahrát. Během blouznění v mezičase jsem na netu objevil jedinečný Spleen?, umělecké ego znovu zaplesalo a rozpohybovalo jinak velmi líné tělo do klubu, ve kterém zrovna hráli. Na svůj metrosexuální vzhled se mi podařilo sbalit zpěváka Jeeenika a začít s ním obcovat v komplexu pražské továrny Štrasburk.
Jeeenik: Zprvu jsem říkal: tenhle vyfešákovanej studentík že dělá hustou muziku? Ale hned po poslechu prvních věcí jsem musel smeknout bejsku. Zkrátka mě dostal. Znám spoustu muzikantů, ale na takovýho magora jen tak nenarazíte. Teď pobýval půl roku v Japonsku a posílal nám chilloutový a downtempový věci, který nazpíval na headset ke skypu... No a pro úplnost personální obsazení Nantokanaru: dva studenti, milionář, stavbyvedoucí, sinobiolog a novinář. Taková sebranka si o založení skupiny říká sama, ne?

A Spleen? stále existují?

Jeeenik: Tuhle otázku jsem čekal. Jen jsme trochu utlumili koncertní činnost a napnuli síly k čtrnáctipísničkové desce, která by měla spatřit světlo světa snad v říjnu. Mluvím o písničkový desce záměrně, popustili jsme totiž víc uzdu fantazii a zplodili desku, která se dá poslouchat doma v obýváku. Není to monotématicky bušící stroj, který soundinženýr pošle do červenejch peaků, aby to dunělo. Na cédéčku jsou zaznamenané příběhy a lidské osudy. Očekávali jsme, že nové věci naše fanoušky při živým hraní zaskočí, a to se taky stalo. Prý jsme vyměkli.

S Nantokanaru (Bandzone.cz) jste vyhráli hudební soutěž Jack Daniels Music a vypravili se za oceán. Bylo to k něčemu?

Igor: Přestože jsem (zřejmě omylem) dostal v hotelu v Nashville VIP pokoj, pamatuji si z něj především pěknou záchodovou mísu. Taky jsem pozvracel autobus s hudebníky z celého světa a ztratil při tom peněženku, ale za to mohl organizátor akce. Stejný organizátor je vinen tím, že jsme měli velmi omezený čas na nahrání singlu "Have A Great Day".
Jeeenik: Nám se Zdeňkem pořadatelé v Nashvillu hrozili, že nás vykážou ze Států, když jsme se trošku odvázali na jedný z akcí, který nám Mr. Jack naservíroval. Vejlet to byl hezkej, ale natočte si singl za necelý dvě hodiny... Zkrátka čekali jsme víc. Taky nějaký fesťáky u nás. Ale kvůli ukončení spolupráce s produkční firmou se tahle vize schlípla na dva koncerty na hudebním veletrhu Muzika. Ale aspoň za ty třiceticentimetrový pláty ugrilovaný slaniny k instantním americkým vajíčkům jsem rád.

Když tak málo živě hrajete, jak vás přijímají lidé, kteří vás neznají a jdou na vás na blind?

Igor: Naše cílová skupina, respektive ti, co přijdou pod pódium opilí nebo zkouření, nemají v zásadě se specifičností naší hudby velký problém. Horší je to s těmi, kteří přijdou střízliví a tváří se, že s některým prvkem v naší show problém mají. A tam začíná problém i pro nás. Na finále Jack Daniels mi přistál na hlavu půllitr s pivem a maminka se na mě zlobila, protože můj italský oblek zapáchal českým národním nápojem.
Jeeenik: Zkus přijít na rockovej koncert, kde ti na stage vyleze šest magorů v kvádrech a spustí intro o kočičce, který zpívá malá Japonečka. Ale my je stejně dostaneme...

A stalo se vám už někdy, že za vámi přišel po koncertě člověk s tím, jak moc jste ho oslovili, třeba vašimi texty?

Igor: Po ukončení telefonního hlasování večer v Abatonu, kde probíhalo finále Jack Daniels, se mi stalo, že ke mně přišel jeden z těch nejdrsnějších holohlavých bodyguardů, který tam zapadal asi jako srbský snajpr do bosenského McDonalds, a jen tak suše mi oznámil, že naší skupině poslal pět SMS! Nevím, jestli si mě s někým nespletl, ale vzhledem k tomu, že jsem spíše očekával zubní prohlídku, ihned se stal mým největším kamarádem.
Jeeenik: Jo jo, ten zabiják se lísal i ke mně. Jeden kámoš přes Spleen? mi pak řekl, že se mu Nanto líbí mnohem víc než Spleen?. Ono je to hodně nejen o muzice, ale o nasazení a charisma. A tohohle koktejlu se nám podle reakcí lidí celkem dostává.

Jak na tom vlastně dneska je česká klubová tvrdší hudba?

Igor: Já se v ní nepohybuji a ani o to moc nestojím, ale například když jsme poprvé a naposled hráli v Ostravě s Gaia Mesiah, tak jsme dostali všichni v backstage hovězí guláš. Především ho ale jedla Gaia, protože my jsme nedostali talíře.

Proč nemají Češi opravdové tvrdě-rockové hvězdy, když nepočítáme Kabát?

Igor: Tak to je zatím nejjednodušší otázka, na kterou si dovolím odpovědět dvojmo: 1. Právě proto, že mají ten Kabát, 2. Protože to jsou Češi.
Jeeenik: Jsme příliš malej palouček pro rockový hvězdy. Navíc jsme typicky mainstreamová země. Jsme totiž zasypáni a přesyceni. Já osobně si radši zajdu do klubu na dobrou, ale míň známou kapelu, než na nějaký pseudocelebrity.

Zajímalo by mě, jak to bylo s otevírací fotkou k desce "He Who Dances With Swans" - jak vznikla a jak jste se k ní dostali?

Igor: Uměleckým dílem není ta fotka, ale to akční umění, co se na ní dělo, a které spočívalo v tanečku akčního umělce Vladimíra Havlíka s párem labutí. Tu fotku jsem si zamiloval a Vladimír mi ji dovolil použít. Původně jsem uvažoval použít jinou, na které je vyobrazena osoba, jak hází gramofonovou desku dolů ze svahu a která se jmenuje "Přehrávání J.S.Bacha větru".

A na závěr: Dokázali byste na objednávku napsat veselou píseň?

Igor: Ten, kdo píše veselé písně, nepochopil opravdový význam umění, protože jak říká klasik: "Art triumphs where life is hopeless." Skladba na objednávku proč ne, ale jen v případě, že by se jednalo o smuteční píseň pro pohřeb sebevraha.