Vidět Jiřího Pláničku (bicí, perkuse) a Martina Vlka (elektrické housle, smyčky) naživo, rovná se zážitek. Člověk neseznámený s reáliemi začne vzdorovat již po jejich příchodu na pódium. Jak se může dvoučlenná kapela nazvat Orchestra? Není to drzost? Není, alespoň v době, kdy muzikantům pomáhají zástupy krabiček. Když je zkombinujete s hráčskou zručností, která s jakousi samozřejmostí z obou dotyčných proudí, nevadí ani fakt, že to celé připomíná jakýsi houslový shoegaze. Kdo rád stage show a pózy, nechť si nechá zajít chuť. Martin je totiž po celou dobu plně zaměstnaný smyčcem, tancem po efektových pedálech a zejména tvořením smyček. Celou skladbu si sám postaví, postupně navrství, tu přidá, tu ubere, onde zase promění či nechá pohltit ozvěnou. Vše podtrhují rytmicky přesné bicí s citem pro frázi, které nenásilně splývají s připravenými spodky.

Už demo svébytným zvukem vzbudilo četné ohlasy a dokonce řádky přisuzující jim pozici možných budoucích vlajkonošů české alternativy. Přišlo i vítězství v plzeňské hledačské soutěži Múza a stříbro v pražské Malé alternativě. Ačkoli materiál na debut nahráli již v dubnu 2007, cesta k posluchačům byla ještě dlouhá a vedla kolem uší největšího současného sušického hudebního rodáka Romana Holého, který se letos v lednu ujal masteringu a přizval také Pavla Větrovce mladšího.

Přiblížit Orchestru k bodům na hudební mapě není nic snadného. Někdo volil A Perfect Circle, jiní Muse, snad pro přiblížení technické vybavenosti a temně epického zvuku. Vzhledem ke své stylové inklinaci bych klidně zkusil i nálepku post rock - žádný vokál, důraz na strukturu a kamarádství s elektronikou. Oba aktéři mají údajně dost rozdílné chutě, prozradili však, že se shodnou například na Dave Matthews Band či Tool. Sami sebe označují jako heavy speed symphonic core.

Orchestra umí pomalu kreslit, tepat i zahřmět, čemuž pomáhá i lehce metalový styl, kterým Jiří bubnuje. Spojení nervního beatu se silně zboosterovanými houslemi skvěle sedí k politikou inspirované kompozici "Terrorism", v níž si Martin střihne i lehké screamo vedle George W. Bushe, jenž v jejím závěru vzkáže prostřednictvím škodolibého zvukového střihu občanům Iráku: "Go home and die!" Skladby se neroztahují v dlouhých stopážích, což je vzhledem k dále uvedené v¨ýtce jenom dobře.

Zaměření na detail je znát z každého tónu alba. Bohužel detaily tvoří dohromady monochromatický obraz, což možná měl být záměr, ale celek svádí být atmosférickou kulisou. Kvalitní, ale kulisou. Možná je na vině ještě ne plně zvládnutá dynamika a umění gradace, možná právě použití smyček brání většímu rytmickému vykročení ze šablony, kterou krabičky vnucují, možná by se vyplatilo občasné angažování dalšího hudebního nástroje pro zpestření, nebo na to jít přes syrovější zvuk? Oba tvůrci v této v nejlepším slova smyslu ambiciózní orchestrální pouti ale mají ten nejlepší vklad: originální vizi a magnetická živá vystoupení.