DJové bez tváře
Když dubstepový producent Burial obdržel na konci července nominaci na prestižní cenu Mercury, zdálo se, že progresivní scéna z jihu Londýna by se konečně mohla dočkat zasloužené pozornosti mainstreamových médií. Omyl. Kdo chtěl napsat oslavné články na jeho poslední album "Untrue", už je dávno napsal. Novináři z velkých tiskovin chtějí skandály a místo inovativních beatů je zaujala anonymita producenta, který nekoncertuje a rozhovory dává jen velmi výjimečně. "Asi jen pět lidí ví, kdo je Burial," řekl vloni dusbtepový producnet pro The Guardian. "Důležitá je hudba, ne tvář či jméno," shrnul svoje důvody, proč zůstává v anonymitě. Po vyhlášení nominací vycítily bulvární deníky zajímavé téma a vyhlásily, že vypátrají Burialovu pravou identitu, stejně jako se jim to pár měsíců předtím povedlo s graffiti provokatérem Banksym. "Je to Richard D. James (alias Aphex Twin) nebo Norman Cook (alias Fatboy Slim)?" vařil bulvár z vody podivnou dezinformační polévku a Burial to vzdal. Na svém Myspace.com zveřejnil svoji fotku a vzkaz: "Celá ta věc s anonymitou mě přestala bavit. Jsem obyčejný člověk a jediný, co chci, je dělat tracky. Jmenuju se Will Bevan a jsem z jihu Londýna."

Budeme odteď poslouchat Burialovy tracky jinak, když víme, že se jmenuje Bevan? Asi těžko. Skrýváním své tváře vytvořil háv tajuplnosti, ale hlavně nás upozornil, že bývaly časy, kdy producenti taneční hudby pokorně zůstávali v anonymitě a nechali za sebe mluvit svoji hudbu. Od chvíle, kdy se Keith Flint z Prodigy začal křenit do fotoaparátů, chemičtí bratři Tom a Ed prohánět videoklipy a Moby na požádání vyprávět, že je vegan a miluje Boha, opustila klubová kultura svůj raveový ráj nekonečné slasti a vstoupila do hudebního byznysu, kde rtěnka, stíny pod očima nebo spínací špendlík v uchu prodávají desky. Ne všechno je ale ztraceno. Producenti se stále skrývají pod jedno či více jmen a k taneční scéně stále neodmyslitelně patří white labels - vinyly bez jména, které producenti rozdávají DJům, když chtějí otestovat sílu svých tracků bez předchozí reklamy. Přesně tak to udělal v roce 1993 Liam Howlett z Prodigy, když v tajnosti vypustil white label podepsaný pouze přelepkou Earthbound I. Skladba se stala undergroundovým hitem a aplaudovali jí kritici, kteří předtím Prodigy obvinili ze zaprodání raveu komerci. Track později vyšel pod jménem "One Love" jako první oficiální singl z "Music For The Jilted Generation".

Nejslavnější maskování mstitelé:

Drexciya
Detroitští electro klasikové napojení na Underground Resistance dlouho skrývali svoji pravou identitu. Nedávali rozhovory, nefotili se a desky nijak nepropagovali. O to větší zájem ale vzbuzovali. Těsně před svou smrtí se k nahrávkám přihlásil James Stinson. Druhým členem projektu byl patrně Gerald Donald, jenž dnes působí například jako Arpanet, Dopplereffekt nebo Japanese Telecom.

Daft Punk
Existuje několik fotek mladičkých Daft Punk z období kolem desky "Homework". Pak ale nasadili robotické helmy a od té doby je nesundali. OK, Residents to dělali už v 70. letech, ale i tak je to jasný signál fans: "K čemu vůbec potřebujete naše obličeje?"

Various / Various Productions
Prý to celé byl nejprve vtip, jak "zmást iPod", teď si z toho ale udělali image. Anglické dubstepové duo se pojmenovalo anglickým ekvivalentem českého termínu různí, který se dává na nahrávky, v nichž účinkuje více interpretů. Víme sice, že se jmenují se Adam a Ian, ale to je tak všechno.

Gescom
Platí Gescon = Autechre? Nikdo neví. Jisté je, že Sean a Rob jsou s tímto uměleckým kolektivem (jak ho sami popisují) nějak spjatí, ale kdo jsou další členové a jaké jsou přesně jejich aktivity pod tímto jménem, zůstává záhadou.

Syclops
Finští jazzmani nebo jen dobrý vtípek Maurice Fultona? Psali jsme na tomto místě v červenci.

The Tuss Richard D. James? Aaron Funk? Luke Vibert? Nebo jen nějaký šílení fanoušci dřevního acid house z Corwallské divočiny? Netuším. O The Tuss jsme psali přesně před rokem na tomto místě.

South Central
BAND MEMBERS: YES dočtete se na jejich Myspace.com profilu. Electro punkeři z Londýna v tom mají jasno. My z jejich rozmazaných fotek moc ne.

Místo exploze: Baltimore
Přemýšlel jsem, jak nejlépe popsat baltimorský klubový sound, a na monitoru se mi seřadil shluk přídavných jmen: syrový, sprostý, primitivní, animální, vyšinutý, špinavý, maniakální... Mám pokračovat? Baltimore club music nezní jako nic, co jste zatím ve svém životě slyšeli. Není to hudba pro každého, ujetý mix house, hip hopu a pornografických textů snese srovnání snad jen s extrémním gabba technem, na které na začátku 90. let rádi tancovali západoevropští náckové. Za pozornost ale rozhodně stojí. Vítejte v Baltimore.

Baltimore club music (někdy také baltimore breaks) se v největším městě státu Maryland hraje už od začátku 90. let. Všichni tento styl brali jako lokální kuriozitu a scéna dlouhá léta fungovala na DIY principech. Platí to ostatně dodnes, ale něco se změnilo. Když se na konci července na jednom večírku utopila baltimorská DJka a královna mixtapes K-Swift, informovaly o tom všechna důležitá hudební periodika.

Baltimore na hudební mapu v posledních letech dostali DJové jako Diplo, Sinden, Spank Rock nebo Ghislain Poirier, kteří začali místní nestydaté vykřikovačky hrát ve svých mixech. Scéně také výrazně pomohl populární televizní seriál "The Wire", kde poldové honí drogové dýlery (a naopak) po Baltimore a hraje jim do toho místní klubová hudba. Seriál je tak populární, že k němu vyšlo i doprovodné CD s baltimorským soundem "Beyond Hamsterdam: Baltimore Tracks From The Wire".

Jak asi správně tušíte, baltimorská hudba stejně jako třeba brazilský baile funk není dělaná na dlouhohrající alba. Dokonce ani singl nedokáže dostatečně zaznamenat atmosféru žhavého večera v klubu. Tím ale samozřejmě nechci odradit od domácího poslechu. Nedovolím si tvrdit, že tuším, co se děje přímo v Baltimore, na scéně ovládané pirátskými remixy, mixtapes, tanečky a pásovou výrobou tracků, ale mimo město zatím sklízí největší úspěchy DJ Blaqstarr. Kromě výborně přijatého EP "Supastarr" spolupracoval s M.I.A. na jejím loňském albu "Kala" (skladba "World Town"). Stojí také za hitem "Jiggle It" od baltimorského rappera Young Leek, který zpod ochranných křídel DJ K-Swift zamířil na značku Def Jam.

Aktuálním trendem v rámci baltimorského soundu jsou kolaborace s rappery. Producent Tittsworth právě vydal album "12 Steps", kterému se možná podaří dostat b-sound do žebříčků. Hostují na něm rapperky Santogold, Kid Sister a hyphy legendy The Federation. Na závěr jako bonus ještě přidávám názvy několika tracků z desky k dokreslení estetiky, s níž Baltimore pracuje: "Drunk As Fuck", "Broke Ass Nigga" a "WTF".

Reedice vytesané z dubu
Kořeny dubstepu sahají do Kingstonu 70. let, raveu z konce 80. let, ale do zvukového mixu patří také Berlín a dub techno horečka z druhé poloviny minulého desetiletí. Díky dvěma novým reediciím teď můžeme znovu ocenit, jak a kde se vzala jamajská příchuť v evropské klubové elektronice. Basic Channel a Pole rekapitulují a pokud máte rádi dubovější spektrum dubstepu, pak jsou pro vás tyto dvě nahrávky nepostradatelné.

Pole - 1, 2, 3 (Scape)
Stefan Betke alias Pole dostal kdysi k narozeninám porouchaný elektronický filtr a z šumů a praskání, které náhodně generoval při každém resetu, stvořil tři majestátní dub-glitchové ambientní monolity. A pak se filtr definitivně rozbil. Tři barevná alba teď vychází znovu v reedici, která odhaluje Betkeho posun z glitchových fascinací do dubových zvukových krajin. Reedice doplněná o čtvrté CD z archívních tracků vyšla na konci července na Betkeho labelu scape.

Basic Channel - BCD-2 (Basic Channel)
Mezi léty 1993 a 1995 vydali Moritz Von Oswald a Mark Ernestus na svém labelu Basic Channel sérii klasických vinylů, které definovaly dub techno. Pravověrní vinyloví fetištisté se do CD releasů nikdy moc nehrnuli a jediný výběr "BCD" z roku 1995 nabízí jejich slavné tracky v silně editované podobě. A navíc vyšel v hliníkové fólii, která velmi brzy CD poškrábala a nešlo přehrát. Záměr? Vsadil bych se, že ano! Teprve třináct let poté, co label Basic Channel skončil, jsme se dočkali plnohodnotné kompilace. "BCD-2" představuje Basic Channel v jejich plné kráse, tedy když na chvíli zapomenete, že z vinylu to samozřejmě bude vždy znít lépe. Ještě dodám, že Oswald a Ernestus pokračovali pod jménem Rhythm & Sound, který je zavedl do hájemství pomalejších rytmů, pořád ovšem nasáklých dubem.

Top alba měsíce

Lindstrom - Where You Go I Go Too (Smalltown Supersound)
Text ke kosmickém disco nebyl v minulém MvTH náhodou. Lindstromovo druhé album bylo na spadnutí a očekávání, které ho doprovázelo, by se dalo krájet. Norský disconaut nezklamal, "Where You Go I Go Too" bude určitě aspirovat na titul elektronického alba roku. Svůj styl přetavil do tří epických skladeb (deska trvá celkově 55 minut), v nichž se přelévají nápady a nálady. Je to hypnotický kosmický trip, při kterém se Tangerine Dream potkávají s Jean-Michelem Jarrem na italské diskotéce v hloubi 80. let. "Where You Go I Go Too" je připravené proměnit způsoby, jakými posloucháte hudbu. Vítejte v novém vesmíru.

Stereolab - Chemical Chords (Duophonic/4AD)
Stereolab vydávají první dlouhohrající album po čtyřech letech a jejich fanoušky asi nejvíce potěší, že všechno kvůli čemu je milovali, je pořád na svém místě. A ostatní uspokojí, že můžou nabídnout i něco víc. Kapela ještě prohloubila svoji fascinaci starým "brakovým" popem, takže se dočkáme bombastických aranží ve stylu soulových továren Stax a Mottown ze 70. let. Když do toho Laetitia Sadier zpívá svojí ospalou francouzštinou, je to vážně zábava. Přelomová alba už mají Stereolab za sebou a tak dobře, že ty novější jsou alespoň takhle slušné.

Dusk & Blackdown - Margins Music (Keysound Recordings)
Dubstepová dvojka Dusk & Blackdown (alias blogger Martin Clark) pojali svůj debut jako geografickou (nebo snad rovnou speleologickou) studii hudebního podzemí současného Londýna. "Margins Music" je průlet současným undergroundem, kde se potkávají dubstep, 2-step, bhangra i grime. Je na něm slyšet chválihodný pokus posunout dubstep do zcela nových teritorií (á la Kode9), ale u instrumentálních tracků to občas vyznívá trochu akademicky. Zdaleka nejpůsobivější track je "The Bits" s šestiminutovou litanií rappera Trima, který je dost možná největším grimeovým talentem od časů Dizzee Rascala. I tak je to ale jedno z nejlepších letošních dubstepových alb.

Různí - Total 9 (Kompakt)
Asi nejsem jediný, komu přijde, že kolínský label Kompakt má letos trochu slabší sezónu. Zatímco vloni bodovali s deskami The Field či Gui Boratta, letos z průměru vybočili jen Pluxus. A devátý díl výroční kompilace Total to bohužel potvrzuje. Navíc minimal je už pro kohortu kolem Kompakt nejspíše minulostí a současností je teď elektronický pop, který se nebojí zatlačit na disco pilu. Pokud máte radši tvrdší věci, volte disk jedna. Ten druhý je pořádně cheesy!

Další vydání Měsíce v taneční hudbě vyjde až v říjnu.