Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danu Hájkovi, Michalu Kochovi, Karlu Veselém, Honzovi Průšovi, Luboši Krečovi, Davidu Věžníkovi a Ondřeji Michalovi vám teď do své police s cédéčky nechá nahlédnout Miroslav Böhm.

Řekl jsem si, že na co si člověk nevzpomene hned, není až tolik důležité, a až na jedinou výjimku nechal seznam tak, jak jsem jej za nějakých šedesát sekund sepsal (něco málo jsem pak dohnal v sekci Co se do desítky nevešlo). Důraz jsem tak vlastně nekladl na kvalitu a uměleckou hodnotu, ale na to, jak často mi desky "rotují" v iTunes a jak silné vzpomínky se k nim pojí.

---

10. Různí - Porta '84 (1985)

Hned na úvod jsem si připravil onu jedinou výjimku, která se do seznamu dostala až dodatečně. Na tuhle desku jsem zapomněl asi v patnácti, kdy jsem přestal jezdit na dovolenou s rodiči, ale jinak to byla pravidelná cestovní kulisa snad po dobu deseti let. Před dvěma týdny jsem náhodou narazil na blog, kde bylo nahráno všech x setkání Porty a já šel na jisto pro ten svůj - ročník čtyřiaosmdesát... Jeho následný poslech ve mně vyvolal zatraceně příjemné vzpomínky a také mě uklidnil, protože jsem přišel na to, že má paměť funguje zatím na jedničku - všechny texty v ní stále byly uloženy, jako by posledních dvanáct let ani nebylo. A já zase s Žalmanem cítil vůni kytek, s Hop Tropem jsem se zasnil nad řekou Amazonkou, zamáčkl slzu u "Ztrát a nálezů" od Hlavolamu, díky Zřídlu si zapěl ódu na svou postel... Takhle bych mohl jmenovat dál a dál. Sice jsem vyrostl na slovenském "rocku" v podání Teamu a Elánu, ale porťácké "umííííííííííííííí" mi k srdci přirostlo stejně nejvíce.

---

9. Coldplay - A Rush Of Blood To The Head (2002)

Díky druhé řadovce Coldplay se ze mě stal sběratel cédéček a člověk, který důvěřuje hudební kritice - a oboje mi s lehkými šrámy vydrželo až dodnes... o). Až po tuhle placku jsem nákup každé desky tři měsíce zvažoval, řádně si ji nejprve naposlouchal a až poté ji napsal do svého dopisu Ježíškovi (jasný, už mi sice bylo jednadvacet a chodil jsem na výšku, ale když máte výrazně mladší sestru, musíte se zapojit do lecjakých vyšinutostí). "A Rush Of Blood To The Head" jsem koupil při sprintu na vlak v Brně jen na základě nadšené recenze v NME a nemaje přenosný přehrávač, doma si ho pustil poprvé až ve dvě ráno. Původně aby se mi dobře usínalo. Spát jsem šel ve čtyři, po třetím přehrání.

---

8. Alanis Morissette - Jagged Little Pill (1995)

První cedlo, které jsem si půjčil z hudební knihovny. Doma jsme tehdy ani neměli CD přehrávač, takže jsem si ho chodil po škole přehrávat k máti do práce... Už si to nevybavuju přesně, ale snad i kvůli tomuhle naši domů nakonec pořídili věž a já mohl být za hrdinu a hudebního piráta zároveň - "Jagged Little Pill" jsem nakonec přehrál snad polovině třídy na kazetu. Všichni ho milovali... Jo a pak střih, mé první výrazné zaláskování a v hlavě hodně otazníků (Má mě ráda, nemá mě ráda?). Navíc začínaly prázdniny, dva měsíce odloučení a já nevěděl, na čem jsem. Doprovodil jsem ji domů, nastoupil do autobusu a při odjezdu mi poslala vzduchem pusu. O dvacet minut později jsem vpadl v extázi domů, zapnul rádio a tam Alanis a "Ironic" - volume šlo doprava a dva roky to byla moje nejoblíbenější písnička.

---

7. Priessnitz - Potichu? (1997)

Asi největší úlet mého života. Havířov, divadelní klub Lakomec (patřil rodině Pavla Studníka, který hrával s pra-Kryštofama - napsal jim i pár písniček a textů, na které teď piští skoro-puberťačky po fesťácích) a já zrovna u x-tého pivka poznával svou budoucí nejlepší kámošku. Nic zvláštního, vím - bude pointa... Kolem druhé ráno pustil právě Pavel Studník tohle cedlo (celý Kryštof Priessnitz ostatně vždycky zbožňoval) a my nemohli odejít - dodnes cítím tu pachuť vodky, kterou jsem si dal předtím, než jsem vtrhl na parket s úmyslem pařit na "Děláže". Ve tři to Studňa vypnul s tím, že padla, protože došlo pivo. Druhý den jsem vstával v sedm a rozespalý letěl maturovat - ha, za osm. Naši se se mnou i tak týden nebavili...

---

6. The Verve - Urban Hymns (1997)

Přiznávám, dostala mě taky "Bitter Sweet Symphony". Strašně rádi na ni navíc tančíme s mojí drahou polovičkou a... tak dobře - já na ni strašně rád tančím se svou drahou polovičkou a ona u toho vykřikuje, že už dost, že se jí točí hlava... Než mě tahle placka pohltila, neměl jsem o The Verve žádné výraznější ponětí - kromě klipu k "History", který běžel v "Sosákově pětce", tuším... Vše jsem ale dohnal zpětně, hodně důkladně. Kvůli doplnění diskografie kompilací "No Come Down" jsem si navíc objednal i své první CD ze zahraničí, protože u nás se prostě sehnat nedala. Nebýt třetí studiovky Oasis, byla by tohle nej deska druhé poloviny devadesátých let.

---

5. The Beatles - Revolver (1966)

Už si ani nepamatuju, proč jsem si tuhle desku vůbec pustil. Nedostal jsem se k ní totiž tak, jak by se dalo očekávat, tedy prošňupáním elpéčkové sbírky svých rodičů, ale jednoduše přes kolejní intranet. V současné době ji navíc už ani nepovažuji za vrchol tvorby liverpoolských brouků (protože seržant Pepper a protože "Abbey Road"), ale pořád ji mám zapsanou jako tu, kvůli které jsem těmhle velikánům začal rozumět - jako vzpomínku na chvíli, kdy jsem definitivně pochopil, že všichni ti, co The Beatles akceptují jen jako náplň Oldies Party na Šelepce, jsou absolutně mimo, protože větší skupina tady nebyla, není a beztak už ani nebude.

---

4. Radiohead - Hail To The Thief (2003)

Ani "Hail To The Thief" není nejlepším počinem své kapely (já říkám číslo čtyři, společně s "In Rainbows" - hnedle za "OK Computer", "The Bends" a "Kid A"), ale vzpomínky mám na něj nejsilnější. Ve čtvrťáku na výšce jsem musel udělat dvě zkoušky, jinak sbohem a šáteček, a tak jsem před nimi protáhl učení přes noc a u počítače ve studovně si nad skripty do Návrhu algoritmů II a Formálních jazyků a automatů II až do rána opakovaně pouštěl videa z projektu "The Most Gigantic Lying Mouth Of All Time", které Radiohead zveřejňovali na speciálním webu. A pamatuju si, že taková "Myxomatosis" ve čtyři ráno, v opuštěné počítačové hale byla opravdu mrazivá. Zkoušky jsem udělal a pro cedlo šel půl hodiny před otevíračkou obchodu, nemohl jsem dospat.

---

3. The Libertines - Up The Bracket (2002)

The Libertines jsem v počátku tak nějak nesnášel. Nelíbil se mi prostě ten humbuk, který kolem nich ostrovní média spustila. Pak jsem si je ale opakovaně pustil a začal naopak ten humbuk okolo hltat a milovat. Ta energie, ty emoce, které Carl Barât s Petem Dohertym dokázali do svých písní a koncertů nacpat, byly naprosto neuvěřitelné. Pokud vzpomínám dobře, tak naposledy mě tohle album zcela dostalo po loňském firemním vánočním večírku, když jsem kolem čtvrté hodiny ranní šel domů opuštěným Havířovem (byl běžný pracovní den) a v iPodu se touhle plackou nechal povznést až k absolutní nabuzenosti. V duchu jsem se všem spícím místním obyvatelům omlouval, ale já zpívat prostě musel...

---

2. The Stone Roses - The Stone Roses (1989)

K regulérní eponymní debutové desce The Stone Roses jsem se dostal až díky nějakému tomu žebříčku o nejlepší album všech dob. Parta okolo Johna Squirea a Iana Browna totiž právě jednomu takovému seznamu ukázala záda a já si zrovna v tu chvíli řekl, že se podívám po nějaké vhodné náplni do svého diskmanu... Ano, vybral jsem si právě tuhle placku, dokonalou nadčasovou směsici hitovosti, písničkářství, tance a rokenrolu, na které navíc ujíždí jiní kluci z Manchesteru, co mají hudbu plnou namachrovaných keců - Oasis. Pokud bych opravdu vzal v potaz pouze uměleckou hodnotu a přínos desek, pak by asi The Stone Roses byli ještě o stupínek výše. Tenhle debut je důkazem toho, že The Stone Roses v devětaosmdesátém neměli ani šajnu o tom, co to znamená slovo filler. Ať žije Madchester!

---

1. Oasis - Be Here Now (1997)

"Be Here Now" je vůbec první cédéčkem, které jsem si koupil, a důvodem, proč jsem sebral do ruky kytaru. Pamatuji si tu dobu, kdy jsem jemu i Oasis propadl. Na Nově vysílali dokument o natáčení téhle placky a Noel v něm skromně prohlašoval, že Oasis bude stačit, pokud půjde o nejlepší desku roku. Zprávou dne tehdy v televizních novinách bylo to, že právě Oasis přijeli na svůj pražský koncert, a na pohyblivých obrázcích byl jako doprovod zachycený Liam Gallagher v odjíždějícím autobuse, kterak si sundává kalhoty a vystrkuje na české novináře nahou prdel... Od začátku mi byla ta jejich nabubřelost sympatická, protože ji dokázali přenést i do svých písniček. A na tomhle albu je to cítit nejvíce - je libo více než devítiminutový singl na vrcholu britské prodejní hitparády? Není problém. Oasis opravdu věřili tomu, že "Be Here Now" bude nejlepší plackou všech dob a tohle sebevědomí je z něj prostě cítit na míle daleko - natáhnout písničku o tři a půl minuty tím, že zazpíváte třiatřicetkrát "It's Getting Better Man!" je prostě zatraceně cool.