Ať už Hadouken! pop jsou, nebo nejsou, mají to v hlavě sakra dobře poskládané. Vědí, na co mají a kam míří. Vyberou si jméno kapely podle speciálního útoku z počítačové hry, která stála u startu celého toho osmibitového generačního neduhu, a názvem alba odkazují hned na základní znak celé doby - spěch. Za to jim patří jen slova uznání. Dokázali však Hadouken! využít svůj instinkt na debutu také hudebně? Ondřej Michal mu v hlavní recenzi na chuť přišel, ale jako hlavní chod by jej stejně nedoporučil. A jak dopadl podrobný rozbor placky "Music For An Accelerated Culture" v naší makrorecenzi? Tři z pěti redaktorů musicserveru s jeho sedmičkou souhlasí, dva by lovili v hlubších vodách - výsledkem je průměrných čtyřiašedesát procent.

---

Honza Balušek - Nátěr místy jednotvárný (7/10)
Vztah k interpretovi: Zaznamenal jsem je před časem díky pochvalám z ostrovních hudebních serverů, ale jakýkoli vztah jsem samozřejmě budoval až s deskou.

Hadouken! jsou mi hodně sympatičtí. Líbí se mi jejich střízlivé názory v rozhovorech, jejich vztah k internetu a komunikaci přes něj s fanoušky, způsob vydávání skladeb a v neposlední řadě se mi samozřejmě líbí i jejich hudba. Debutové album je nátěr od začátku do konce, a kdyby běžní posluchači českých rádií dali na názory alternativněji a undergroundověji zaměřených kolegů, kteří tvrdí, že Hadouken! jsou pop, asi by jim popraskaly ušní bubínky. Jasně, je to pop, ale tvrdý jako kámen a ostrý jako chilli. Přehršel elektronických pazvuků, které se linou z alba, je mnohdy neposlouchatelnější (v dobrém smyslu slova) než kdejaký metalový nářez. Takhle by měl znít debut mladé kapely, kterou baví hudba a která chce skládat písničky a přitom nebýt ordinérní. Na "Music For An Accelerated Culture" mi ale vadí třeba to, že se z desky stala jednolitá zvuková hmota, která uším téměř nedá odpočinout. A nezařazení jejich skvělého singlu "Leap Of Faith" mě pak vyloženě naštvalo. Ale co, při jejich produkci na sebe další hudba nedá dlouho čekat. Hadouken! jsou totiž přesně tou mladou kapelou, pro kterou je formát CD zbytečně dlouhý a svazující, silnější jsou v jednotlivých skladbách.

Dan Hájek - Roztopený život raveového vlnobití (7/10)
Vztah k interpretovi: Na debut je to nášlap, ale na Planet Festivalu to mohlo fungovat ještě lépe.

Počítačový věk nabírá na tempu, lidé více komunikují přes všechny ty různé chatovací kanály. Na osobní setkání a vztahy se jaksi trochu pozapomíná a trendem je být maximálně free. Pryč je taky doba, kdy všichni raveři ujížděli na stylových mejdanech, i to se dnes postupně mění. Najdou se však tací, kteří teď s velkou vervou rabují a ujíždějí na hudbě vygenerované z herních konzolí nebo na stařičkém raveu. Hadouken! jsou spíše ta druhá kategorie a podařilo se jim najít přesně tu odvátou energii, která vás chytne a lomcuje vámi, aniž byste pravidelně polykali tuny éčka. Po textové stránce už to takové hi-fi vyloženě není, ale to není nutné do posledního puntíku řešit, jde o celkový vjem a v tomto "Music For An Accelerated Culture" (trochu vykradený název klasiky Prodigy, i když trefný to tah) funguje, jak má. Zákeřným háčkem však je fakt, že nejenom tento styl ukrutně rychle stárne - Hadouken! na něm nebudou moci postavit několik desek za sebou. To je věc, která hraje proti nim a hned ta následující placka bude veledůležitá a rozhodne o jejich osudu. Že by zrada módních výstřelků? Rave is not dead, but...

Honza Kulig - Dobře uklizený bordel (7/10)
Vztah k interpretovi: Doposud žádný, teď je to dobrý relax.

"Haló, haló! Na vědomí se dává, že je zde další kapela, ze které si sedá britská mládež na prdel. A nejen ta. Kritici nešetří chválou, fanoušci se tetelí blahem. Seznamte se, Hadouken!" Asi tak nějak by mohla vypadat reklama na tuhle rozdováděnou taškařici v obchodu s cédéčky. Už jen název je provokativní, takže i kdyby to byla sračka, ví, jak zaujmout. Ale ona to sračka není. Sice již poněkolikáté letos slyším, že to je kapela roku, stejně jako v případě DIOYY nebo Crystal Castles. V něčem se od nich liší, v něčem jsou si podobní. Hadouken! jsou každopádně tou kapelou, která vás bude bavit teď a tady, budete milovat ten jejich dobře uklizený bordel v písníčkách, budete všem okolo říkat, jak jsou cool, a pak je s lehkým srdcem pošlete do propadliště dějin. Mě u nich baví relaxovat, baví mě si z nich dělat prdel, baví mě jejich japonské zvuky, protože si připomínám dobu, kdy mi bylo deset a pařil jsem ty japonské sračky, stejně jako vy. Hadouken! jsou kapela přesně pro tuhle dobu, obávám se však, že za rok o nich nebude nikdo vědět. Enjoy it... NOW!

Luboš Kreč - Jako bych zapomínal (6/10)
Vztah k interpretovi: Moje - logicky - první zkušenost. Uvidíme, co z toho bude.

Když jsem si poprvé přečetl název Hadouken!, napadlo mě, že půjde o nějakou irskou pivní kytarovku, takové ty rockové folkaře, Glena Hansarda s pupkem. Jaké překvapení, když z "Music For An Accelerated Culture" vypadla zběsilá elektro-rocková jízda! Jenže ne každé překvapení musí být příjemné, respektive bezvýhradně příjemné. Předně mě rozčiluje vokál Jamese Smitha, uštěkaný rapový kulomet, kterému chybí už jen zprzněná asijská angličtina, aby byl k nevydržení. Také zvukový podklad je místy prvoplánový - udeří sice svou výbušností, analogovým soundem, osmdesátkovým discem, ale při třetím čtvrtém poslechu jej prokouknete a odmáváte. To oslabuje album především kvůli jeho omezené melodičnosti, neboť Hadouken! nejsou, aspoň na svém debutu, žádní klasičtí hitmakeři (výjimkou a současně příslibem budiž "Driving Nowhere" nebo "Declaration Of War"). Asi nejvíce se mi při srovnání této pětky z Leedsu připomínají nedávní účastníci makra Does It Offend You, Yeah? či hardcoreoví nu-raveři Enter Shikari. Ani jedněm ale Hadouken! nestačí, ačkoli "Music For An Accelerated Culture" je ve své podstatě slušná nahrávka, která při řízení nebo na party potěší. Jen je trochu komplikovanější se k ní vracet, člověk jako by na ni zapomínal...

Honza Průša - Každá generace potřebuje své Prodigy (5/10)
Vztah k interpretovi: Prostě žádný.

R.E.M. svou aktuální deskou reagují na stále více se zrychlující svět. Je to návod, jak v něm žít. Vzkaz pro nás, více než třicátníky, jak se tou akcelerující globalizací nenechat pohltit, ukázka jedné z možných cest. Hadouken! na to jdou opačně. Zkratkovitý svět je pro ně přirozený, jsou jeho součástí a vlastně nic jiného neznají. Neobtěžuje je, nemají na co nostalgicky vzpomínat. Žijí v dnešní uspěchané době. Sami ji vytvářejí. Zrychlovat, jít si za svým a neohlížet se ani na jednu stranu jim vyhovuje. Používají prostředky, k nimž mají blízko a na nichž vyrůstali(jí) - gamesy, elektronika, mobily, počítače, k tomu ještě pubertální drzost britských výrostků. A oslovit mohou zase jen floutky se stejnou zkušeností. U prvních singlů to docela fungovalo i na ostatní (ano, britský tisk se chytil a mohl zase co vyzdvihovat), ale na ploše desky (i když docela krátké) jako by už neměli co říci. Ztrácejí se, a opakují své vlastní nápady. A tak nabízí jen poměrně zábavné (jo, slušně to odsejpá, většinou se něco děje a vyloženě tupé vaty (disco příšernost "Driving Nowhere") není moc), ale jinak vlastně docela prázdné a bezobsažné variace na The Prodigy pro rok 2008.

---

Album: Hadouken! - Music For An Accelerated Culture
Průměrné hodnocení: 6,4/10
Celkový čas: 37:02
Skladby: Get Smashed Gate Crash, That Boy That Girl, Game Over, Declaration Of War, Mr. Misfortune, Crank It Up, What She Did, Driving Nowhere, Liquid Lives, Spend Your Life, Wait For You