Celá věc se má tak, že punk rock se za poslední roky dostal do popředí zájmu (nejen) hudební veřejnosti. Zlé jazyky tvrdí, že možná víc než je zdrávo. Velký podíl viny na tom má tsunami s názvem emo, která se vzedmula a strhávala se sebou všechno, co se jí dostalo do cesty. O dalších popových a melodických odnožích ani nemluvě. (Diskuse o tom, zdali se dá ještě hovořit o punku, v tuto chvíli nejsou na místě.) Přízviskem punker si tak říkal každý s patkou přes půl obličeje, černými nehty a okovaným páskem kolem vystouplých boků. Nepodlehnout módní vlně nebylo věcí nikterak snadnou a je jedině dobře, že zůstaly kapely, které zůstaly věrny původní myšlence a zcela se nezřekly kořenů stylu. Čtyřka Nežfaleš patří mezi ně.

V diskografii kapely má "Ber dokud dávám" pořadové číslo čtyři a placka zaujme hned z několika důvodů. Tím prvním je rezignace na současné módní trendy, jak již bylo řečeno. Ostatně již zmíněné patky a černé stíny pod očima byste tady hledali marně. Kvartet je pohodlně usazen na uhláku mašiny s obřím nápisem punk'n'roll a na to, co se děje kolem, z vysoka kašlou. Řítí se zběsilou rychlostí vpřed a jízdu si jaksepatří užívají.

Další věcí, kterou nelze opomenout, jsou texty. Ty pocházejí z pera zpěváka Radka Šedivého. Nepovažuje za nutné utápět se v žánrovém klišé a místo toho sarkasticky komentuje mezilidské vztahy a vůbec vše, co se točí kolem ženských. Zároveň si najde chvíli na to, aby si vzal na mušku tolik propíraný fenomén MySpace.com. Ve skladbě "Halucinogen" zpívá: "Zapadá to do mýho plánu, mít kurvičku a taky dámu, vymazlenou krysu z myspacu."

"Ber dokud dávám" je desítka opravdu svižných, rozjetých skladeb, pro jakýkoli pomalejší kus se ve stopáži mírně přesahující půlhodinu zkrátka nenašlo místo. Pro všechny skladby je společným pojítkem nadhled a ironie. Hoši si dovedou dělat legraci nejen ze světa kolem, ale i sami ze sebe. Brát sami sebe vážně je to poslední, čeho bychom se od nich mohli dočkat.