Australský hudební bonvián Sam Sparro a jeho skladba "Black & Gold" spolehlivě drtila nejen světové hitparády, ale především taneční parkety. U nás ji logicky v éteru zaslechnete jen náhodou. Ale není to pouze první singl, ale i celý zbytek alba, co vás v případě, že nejste pivo uvězněné v ledničce, nenechá chladným. Eponymní album přináší chytrou směsici popu, funku a elektrických spodků, které hrdě podepírá Samův hlas.

Tento všestranný hudebník a producent však míchá pouze prvotřídní letní koktejly. Za celou desku ani na moment nesklouzne ke kýči či k podbízivému disku. Evidentně klade důraz na chytlavé melodie, ale ví, jak na to, aby výsledek nebyl cítit papundeklem. Sice čerpá od několika svých vzorů a vlivy Prince, Briana Ena, Stevieho Wondera či Michaela Jacksona cítíte, ale to není chyba, nýbrž přednost. Vždyť je úplně jasné, o co tady šlo. O vytvoření party desky, co bude zábavná, melodická ale ne hloupá. Zní to jednoduše, nicméně dát něco takového dohromady, je věc hodná sebevědomých talentů. A tím Sam Sparro určitě je.

Nerad bych však přechválil. Druhá polovina desky už místy ztrácí dech (kromě "Hot Mess") a na prvních šest písní nemá. Párkrát sklouzne k stereotypním rytmům, kterými sice vždy jsou minimálně slušné beaty, ale jako by se vytratila hravost a nadhled, kterým se prezentuje na začátku.

Nemá cenu příliš rýpat a hledat něco tam, kde ve skutečnosti asi nic být ani nemělo. Sam Sparro klouže po povrchu písní, které jsou nabité electro-funkem a jde mu jen o to, aby měl plný sál tanečníků. Skvělý zvuk nahrávky, silné melodie a opravdu velice party atmosféra tuhle desku drží. Chce mi snad někdo tvrdit, že "21st Century Life" není hit, za jaký by se zcela jistě nestyděl nikdo z výše jmenovaných? Jestli jo, tak si to strčte třeba za klobouk, já jdu stáhnout střechu Peugeotu 205, Sama pustim nahlas a jedu balit holky na Slapy. No co, Sparro tohle dělá na nekonečných plážích Perthu a prý je v tom dobrej, chci to taky zkusit...