Jejich koncerty mají specifickou atmosféru, nedají dopustit na Českou Lípu, přesto se teď doma víc cítí v Praze. Jejich nejviditelnější postavou je Canny a jmenují se Obří broskve. Jejich druhou desku "Potápěči" provází detektivní zápletka, povedené ilustrace Toy Box a produkoval ji machr Dušan Neuwerth. Její vznik prošel několika odbočkami, ale to všechno už najdete v rozhovoru. V něm se mimo jiné objevily i vzpomínky na společné turné Obří broskve (Bandzone.cz) s Anetou Langerovou.

Vzpomeneš si ještě na doby, kdy jste hráli jako Jakub a Obří broskev?

Název jsme si zkrátili někdy v roce 2003 a byla to jedna ze změn, který do kapely přinesl Martin Ledvina. Ten rok, kdy s náma hrál, byl celkově hodně přelomovej. On a Luboš Malina z Druhý trávy nám hodně pomáhali a myslím, že v tý době nám došlo, že nemusíme zůstat jenom v Český Lípě. A co pro to musíme udělat. Přestat čekat, až si nás někdo všimne a začít opravdu pracovat. Začít se fakt snažit. Celkově se nálada v kapele dost měnila, hodně emocí a tak. Odešel náš dlouholetej saxofonista Pavel Zlámal a když pak kvůli pracovnímu vytížení pustil kapelu i Martin, zůstali jsme v triu. Paradoxně nás to nakoplo a díky blízkejm jsme se pustili do natáčení naší první desky "Vybrané scény z dětského snu". Takže ta nejvýraznější změna je asi v tom, že jsme kapelu začali brát doopravdy vážně a začali jsme se opravdu hejbat. Posun od nějakýho snění k akci.

Z dnešního pohledu: udělal bys na "Vybraných scénách z dětského snu" něco jinak?

Asi ne. Tu desku jsme natáčeli skoro rok a ve studiu jsem byl většinu času já a zvukař a vydavatel v jedný osobě Jirka Mašek z Good Day Records. My dva jsme byli producenti, což bylo strašně náročný. Bral jsem to hodně zodpovědně, byl jsem do desky úplně ponořenej a vím, že jsme ji udělali, jak nejlíp to bylo možný. A s tím to pro mne končí. Nevracím se k tomu, neměnil bych na ní nic, je to záznam kapely Obří broskev, jaká byla v letech 2003 a 2004.

Od té doby jste se jako kapela rozšířili, ustálili. Byl to pro tebe nový impuls?

Kapela sama o sobě, to, jak funguje, to je neustálej příval impulsů a podnětů. Všechno to na sebe navazuje hodně přirozeně. My se rozšířili hlavně proto, že jsme na "Vybraných scénách" měli spoustu hostů a chtěli jsme část mohutný energie dostat i na koncerty, protože v triu to bylo hodně zjednodušený, ohlodaný na kost. No a pak se k nám vrátil Pavel, pak Vojta, kterej s náma hrál na kytaru v jedný z mnoha inkarnací ještě před rokem 2000. A nastoupila Olga. Všechno to jsou hodně inspirativní lidi, hned jsme začali pracovat na novejch písničkách a zároveň vyjeli na koncerty před Anetou, což nás strašně stmelilo. Museli jsme se semknout, protože jsme byli ještě hodně čerstvý a křehký, ale zvládli jsme novou zkušenost a hodně nás to posílilo. Písničky, který jsme tehdy dali dohromady a hráli před několika tisícovkama lidí, se pak objevily na EP, který nám pomohl natočit zase Martin Ledvina. A některý další z nich jsou teď na "Potápěčích".

K Anetě se ještě dostaneme, mě jako vodítko mezi épéčkem a "Potápěči" přijde "Hlídám těkavou". Co se odehrálo, že se objevila i na desce?

Když jsem poprvý slyšel "Hlídám těkavou", věděl jsem, že strašně stojím o to, aby Olga hrála v Obří broskvi. A myslím, že kluci to měli dost podobný. Mám tu písničku hodně rád a na EP ukázala další stránku kapely, najednou jsme měli novou silnou barvu v našem výrazu. Ten hlas, klavír a tu písničku samotnou. EP vznikalo rychle a živelně, chtěli jsme to nechat takový špinavý. A pak písničky případně nahrát na desku pořádně. Až teda seženem vydavatele a producenta a všechny ty věci. No a když jsme se dohodli s Lukášem z Championship a po roce pak našli konečně i Dušana, přinesli jsme mu nahrávky a demáče. On tuhle písničku vybral mezi prvníma s tím, že bychom ji rozhodně měli nahrát ještě jednou.

Jak moc vlastně Dušan Neuwerth zasáhl do "Potápěčů"? Přeci jen ta práce na nich byla oproti prvnímu albu jiná, pokud se nemýlím.

Dušan si důkladně naposlouchal všechny písničky, co jsme mu přinesli, a napřed navrhnul, abychom si dvě skladby zkusili, jestli nám to spolu půjde. To bylo na jaře. Během práce jsme zjistili, že to půjde, Dušan natočil s Vypsanou fiXou skvělou desku "Fenomén" a v zimě jsme spolu odjeli do Kopřivnice, kde jsme vybrali dalších dvanáct věcí. Jejich základy jsme pak v Praze natočili s kapelou a pak se Dušan zavřel na Deltu a buď se mnou a s Ollou, anebo sám nad tím seděl a přidával a ubíral a vymejšlel. Zase jsme tam strávili spoustu času, ale bylo to úplně jiný, než u první desky. Dušan hodně věcí řeší sám, je citlivej, soustředěnej a neuvěřitelně pracovitej. Byla to skvělá spolupráce a když to pak celý skončilo, měli jsme dost absťák. Kdykoli jedem kolem Delty, tak se nám to vrací.

A nepřijde ti teď líto, že Delty je konec?

My jsme si s Olgou Deltu opravdu zamilovali, i když jsme ji chytli až takhle na konec. První dvě skladby jsme točili ještě ve starém studiu v domě nad Delvitou, odkud nahoru voněla pekárna. A zbytek pak už v novým, v budově naproti, nad lékárnou. Celej ten barák se tak trochu jakoby rozpadal za pochodu, do toho se ještě vesele přidaly sbíječky, některý dny se nedalo točit, protože zedníci bourali přímo pod náma. A teď to bude všechno pryč. Zrovna ale procházíme obdobím, kdy se věci takhle měněj. Místa, který jsme důvěrně znali, najednou mizej, odcházej nebo se přeskupujou lidi. Je to taková škola pomíjivosti. Je mi to vždycky líto, ale nic s tím neuděláš.

Nebáli jste se, že Dušan by mohl Obři broskvi uškodit, posunout ji příliš jinam? V některých recenzích se tento názor objevil.

Dušan je strašně nadanej a velice silná osobnost. Je jasný, že má silnej rukopis. Jeho obrovskou devizou je to, že nic neochčije. Všechno dělá se strašným nasazením, když jsme na Deltě spali, ve čtyři ráno ještě míchal a v deset už zase míchal. Pozorně poslouchal, o čem písničky jsou, seznamoval se s tou kapelou kus po kuse. A z toho při práci vycházel. Nemohli jsme si vybrat nikoho lepšího. Ale o tom, jestli je recenzentama považovanej za provařenýho, o tom jsme fakt nepřemýšleli. To je přece úplně scestnej způsob uvažování. Domnívám se, že to je první, co takovýho recenzenta napadne, když tomu nedá dost času a pořádně to neposlouchá. My nejsme ani Tata Bojs, ani Kryštof. Nejsme ani Vypsaná fiXa. Nemáme jedinej důvod se jima snažit bejt. A to musí slyšet každej, kdo si tu desku fakt poslechne. Obří broskvi nemůže uškodit, že se posune jinam. Zabilo by nás, když bychom zůstali stát na místě.

On je to možná všeobecný problém v tom, že těch dobrých lidí tady u nás moc není.

Já ti nevím. Já bych řek, že tady určitě je spousta dobrejch lidí. Akorát je těžký se s nima potkat. Každej dělá něco svýho, má svůj okruh, v kterým se pohybuje. Já myslím, že kromě Neuwertha, Muchowa a Ježka tady určitě musej bejt další šikovný lidi. Někoho, kdo se v tom orientuje líp, určitě teď napadlo dalších pět, deset jmen, o kterých jsem nikdy neslyšel. A nebo slyšel, ale teď mě nenapadli, protože se zase lovím jenom v prozkoumanejch vodách. Třeb Floex, Floex je skvělej, ne?

To souhlas, ale pojďme se ponořit do "Potápěčů". Je to vlastně příběhová deska. Kdo přišel s nápadem na detektivní zápletku?

To tak přirozeně vyplynulo. Dával jsem Toy Box, která dělala obal, písničky, který na desce budou. Měl jsem v hlavě vizi chlapíka, jak stojí na prkně nad městem a věděl jsem, že bude nějak prolítávat příběhama písniček. Každá má jinej, vznikaly v různejch obdobích z různejch pocitů. Ale jak sem Toy Box psal texty, začaly se mi jednotlivý postavy propojovat. A tak jsem rovnou načrtnul ke každý písničce krátkou povídku, který dohromady dávaly nějakej příběh. Takovou podivnou pokroucenou detektivku. Původně to bylo hlavně pro orientaci Toy Box, pak jsme ale nechali našeho kamaráda Františka Řezníčka přečíst mikropovídky při soukromým předkřestu v Úštěku. A hodně z našich přátel nám pak řeklo, že jim to dává novou linii k desce. Linii, kterou nepotřebujou k poslechu, ale která je těší, když o ní vědí. Je to takovej bonus, "Potápěči" na tom nestojej a nepadaj. Pár úryvků jsme poslali kamarádům a vystavili na Bandzone, možná z toho třeba časem ještě něco bude. Třeba ne.

Myslíš něco ve smyslu "Nanobook" Tata Bojs?

Che. To bysme se toho nezbavili, dokud bychom natočili něco třeba s Milanem Cimfem. A pak bysme zas byli něco jako Divokej Bill. Dost jsem myslel na komiks, ale to je strašně náročná věc a my máme spoustu práce a plánů s kapelou, takže na to asi nebudu mít energii. Zas budou nový věci, tak bude škoda se vrtat v tom, co je za náma.

Důležitou součástí jsou texty a v "Dívám" se zmiňuješ o spící Praze. Jaký máš dnes vlastně vztah k Lípě?

Česká Lípa je super. Mám rád ten kraj i město, moc rád ho ukazuju lidem, co tam jsou poprvý. Nedávno jsem tam byl ve všední den a došlo mi, že ho několik let vídám jenom o víkendech. Jezdíme tam s Ollou hlavně na zkoušky s kapelou a třeba navštívit maminku nebo tak. V mejch nejčastějších myšlenkách je teda Lípa takový mile ospalý město. A přitom tam bylo v ten všední den živo, až mi šla hlava kolem. Asi si to město trochu idealizuju. Už dlouho ale bydlím v Praze a když sjíždíme z Proseku do Holešovic a vidím žižkovskou věž, říkám si, paráda, sem doma.

Opakem rozhledu je "Bunkr" - máš strach z uzavřených prostor nebo tím vyjadřuješ něco jiného?

Spíš bych řekl, že mám rád místa, který jsou uzavřený a bezpečný. Vyhovuje mi někam zalízt a bejt v klidu. Navíc bunkr z dek a polštářů z kanape uprostřed obejváku, to bylo vždycky skoro nejvíc. Sice trochu vedro, ale jinak to umožňovalo žít dobrodružnej život i uprostřed normálního nedělního dopoledne, zatímco venku lilo a na pařáčku v kuchyni čekaly knedlíky, až se udělá zelí a maso pude od kosti.

Kromě textů pro Obří broskev jsi něco napsal i pro Lenku Dusilovou. Neplánuješ vydat sbírku? Nebo zůstane jen u tvého blogu?

Nejlíp se mi samo sebou dělají texty pro mne, to je čistý, můžu si dělat, co chci a nesu na trh jenom svoji kůži. Psát pro Lenku bylo super, tehdy jsem měl strašnou spoustu času, klaplo to moc dobře. A teď jsem jednu písničku textoval pro Filipa z Prohrály. Ale jinak jsem takovej samozásobytel, většinou, co si uvařím, to si taky sním. A sbírku asi vydávat nebudu. Texty samy o sobě jsou jenom jedna část celku, důležitý je pro mne to jejich spojení s melodií a zpěvem a atmosférou a tak. Na blogu se napublikuju doaleluja.

Z kraje jsi zmínil Anetu Langerovou, s kterou jste koncertovali. Znamená pro tebe víc, že jste jeli s kapelou část turné s ní, nebo žes někomu zajímavému mohl napsat text?

Nenapadlo mě tyhle věci srovnávat. S Lenkou jsme bydleli docela dlouho v jednom baráku, dělal jsem jim chvilku technika a samo sebou mi udělalo strašnou radost, že jsem pro ni ty texty moh psát, že to vyšlo a že to jsou dvě krásný písničky, který mi dodneška kámoši občas nechaj pustit v džuboxu a pak si dáme panáka. To je jedna věc. A s Anetou jsme zažili část toho masakru, kterej se kolem ní strhnul. Stáli jsme, čerstvě obrozená kapela, všichni nervózní, pod pódiem. A už hodinu před začátkem co pět minut skandovalo tisíc lidí "Aneta, Aneta, Aneta!" Vyběhnout na to pódium nás vždycky stálo docela dost odvahy a pak to napálit do publika a ty, co se nechaj, vzít s sebou. Museli jsme je přesvědčit, že to nemusí bejt ztracenejch čtyřicet minut. Některý jsme přesvědčili, některý ne. Je fakt zážitek, když na tebe dvanáctiletá holka pod pódiem křičí, ať jdeš do prdele. A na druhou stranu, když za náma pak v Buchovicích chodili lidi a zvali nás, ať zase přijedem, když se nám podařilo ten dav nějak rozjet, to byl taky masakr. Takový adrenalinový jízdy. Jsem rád, že tuhle zkušenost máme.

Jak jsi vlastně prožíval všechny ty SuperStar a X Factor?

My nemáme televizi, takže jsem s tím vůbec nepřišel do styku. Ze Superstar jsem viděl jenom asi deset minut z finále, kdy vyhrála Aneta, a přišlo mi to strašně emotivně náročný. Jak tam vedle sebe stály, každá z nich chtěla vyhrát, pak řekli, že první je Aneta, Šárka Vaňková jako by na mikrovteřinu ztuhla a pak Anetu objala. A musela bejt extrémně zklamaná a Aneta musela bejt stejně silně šťastná. U těchhle okamžiků dycky slzím. To je jak v "Karate Kidovi", jak on s tou zlomenou nohou, nebo co to má, vyzkouší postoj pana Miagiho a sejme toho zlýho v černým kimonu. Nojo. Dycky u toho bulím. Tak proto nemám televizi. Tudíž jsem pak už X Factor ani nic jinýho neviděl.

V mezi čase jste nabídli k volnému stažení remixové épéčko...

To RMX EP byla zábava a zároveň způsob, jak zůstat v pohybu i v pauze, kdy Dušan točil "Fenomén". Hodně blbě nesu, když se nic neděje. Takže jsme obeslali známý hudebníky a sami se pustili do remixů. Jediná logická věc bylo, vystavit celou věc na internet zadarmo ke stažení. Což vyšlo a stáhla si to hromada lidí.

"Potápěče" jste prezentovali i přes Hellshare.com, splnilo to vaše očekávání?

S Hellshare to bylo úplně jinak. Dokončovací práce "Potápěčů" probíhaly se strašnejma komplikacema, jak to šlo dobře ve studiu, tak se to sypalo jinde. V jedný chvíli odpadl nějakej důležitej sponzor a vypadalo to, že desku vůbec nebudem moct dotočit. A na poslední chvíli se objevili kluci z Hellshare a nabídli nám, že bysme mohli spojit síly, část desky nabídnout přes jejich server a oni nám pomůžou s financema. Vlastně nás to tehdy docela zachránilo, zároveň jsem vyzkoušeli nějakou novou cestu. Řek bych, že takhle zatím u nás desku nikdo nefinancoval. Takže jo, naše očekávání to splnilo bohatě.

Máš tedy ještě nějaký sen, cíl s kapelou, který by sis chtěl splnit?

No jasný. Naprosto konkrétní. Chtěli bychom mít někde stranou nějaký místo, bunkr, zkušebnu, studio. Koberce, komba, zesilovače, samplery, mikrofony, počítač. Hračky pro mrňata taky nějaký. Tam bysme chtěli zkoušet a vždycky, když budem mít nový písničky, udělat limitovanou edici s krásným obalem a zbytek třeba dát na internet. A pak jet po klubech nebo divadlech a nebo hrát venku na pěknejch místech. Ale to chce asi většina kapel, ne? Jo a taky bysme chtěli hrát před R.E.M. Ale ještě to nevědí. (smích)