Lucie Bílá před nedávnem jasně obhájila svou pozici královny české pop music (v nejpřísnějším smyslu toho slova). Učinila tak vydáním alba "Woman", z něhož si do Lucerny našly cestu songy "Stůj" a "Živý nás nedostanou". Koncertní program je jinak tvořen mixem z předchozích nahrávek, výběr viditelně zdůrazňuje hitovější, přímočařejší skladby. Potud zcela v pořádku - obzvláště, když víme, že multi-slavice dokáže zachytit i, řekněme, "hlubší" podoby uměleckého vyjádření ("Noc je jak satén"). Výběr skladeb pro živý set je zcela oprávněný, očekávatelný (nemohou chybět úderné "eSeMeS", "Haňa Zaňa","Živý nás nedostanou" - to je hudba k chvění se).

Pochopitelně, druhou stranou mince takové strategie je, že nás vybrané složení skladeb nepřekvapí. Nepovažuji to za problém, jelikož při vší úctě k interpretce nejsem hotov očekávat od ní umělecké revolucionářství, nečekané kroky kupředu a právě překvapení. Jak víme nejen z řadových studiových desek, ale i živých vystoupení, Bílé "stačí" výborně zvládnuté řemeslo a to zjevné odevzdání se hudebnímu výkonu. Poctivě pak sklízí úspěch.

Jenže mezi studiovými alby a živými vystoupeními na jedné straně a na druhé pak záznamy těchto vystoupení je potřeba udělat velmi tlustou čáru. Bílá, ačkoli doma hluboko ve vodách pop music, stále disponuje hlasem, který má jasně rockový profil, je energický, místy až řvavý (také jí to bývá vytýkáno). Kdo zpěvačku někdy viděl naživo, potvrdí, jak výborně její pěvecký výkon kreslí mráz po zátylku, když se z pódia linou tóny, které bychom museli zakreslit velmi vysoko nad notovou osnovu. Čiré nasazení, čirá energie, emoce. Spojeno s velmi krásnou ženou vzniká estetický zážitek par excellence. A najednou dostaneme do rukou výlisek umělé hmoty, které má tento vjem nahradit. Co myslíte?

Ne, nedaří se. Zarazí už první rozkolísané tóny u "Čarodějky" - věc, které byste si naživo nevšimli. A zbytek alba je zkrátka stále zatížen tímto syndromem. Od první skladby do poslední platí, že Lucie Bílá není takto nahraditelná. Kooperace s Ewou Farnou v "Láska je láska" se jeví sice sympatickou, nicméně o hudebním přínosu se mi mluvit nechce. To samé platí o "ParaNoid" (kde hostuje Václav "Noid" Bárta - kdo to proboha je? Chytrým čtenářům - to byla nadsázka.), ačkoli ta alespoň disponuje v kontextu zpěvaččina repertoáru lehce odlišným zvukem. Pochopitelně, všechny skladby jsou provedeny precizně. Jenže nasazení, které je do nich vlito při koncertě nebo dostatečně fungující aranží na studiovém albu, chybí. Výkony Petr Malásek bandu jsou taktéž precizní, nicméně například při "Haňa Zaňa" nepodbarvují zpěvaččin výkon dostatečně dravě. To platí i pro písně "Amor Magor" a "Živý nás nedostanou". "Most přes minulost" ani "Zpíváš mi requiem" živák nevytrhnou.

Velmi diskutabilním krokem je opětovné zařazení "Summertime" (poprvé na albu "Koncert" roku 2006. Proč je jako autor hudby v bookletu uveden Ondřej Soukup?) do playlistu. Samozřejmě, že Lucie Bílá technicky má na to zpívat Summertime. Chtě nechtě se tak ale pouští do souboje s nejlepšími zpěvačkami moderní hudby vůbec. O soutěžení s Janis Joplin, Ellou Fitzgerald (nádherný duet s Louisem...) a Billie Holliday pochopitelně může mluvit jen člověk, jehož mysl je zastřena šálením. Na vině samozřejmě není jen Bílé chatrná angličtina.

Vydání zbytečného alba, kde se zkrátka nepodařilo zachytit interpretku v celém jejím uměleckém rozsahu a působnosti, její tvorbu devalvuje. Dojmy z "Woman" byly a jsou velmi pozitivní - proč si k nálepce "vynikající, schopná zpěvačka" lepit ještě "zpěvačka, která natočila prázdný živák"? S tímto albem si Lucie Bílá hřeje na prsou zmiji. Svou dominantní pozici mezi "konkurentkami" (plastové zombie a prázdné příšery) tím sice neztratí... jenže.