Bratislavští No Gravity se na hudební scéně pohybují už od devadesátých let. Po deskách "High" (1997) a "Inverzia" (2004) letos přišli s novinkou "The Beast Of". Zatímco na prvních dvou albech zpívala nu-metalová formace kolem "otce zakladatele" Rado Balajky převážně ve slovenštině, na třetí nahrávce přešli (krom poslední písně "Stratený") výhradně na angličtinu. Mezinárodnost albu dodává také zahraniční produkce - kromě Čecha Davida Kollera se části desky věnoval Američan David Bianco, známý ze spolupráce s Mickem Jaggerem či Ozzy Osbournem. A právě o nové desce si s No Gravity musicserver povídal. Do backtage festivalu Rock For People se k rozhovoru dostavil kytarista Rado Balajka a zpěvák Mišo Skrak. Přihlížel bubeník Mario Marcinek s manažerkou.

Vaše nová deska "The Beast Of" je venku už nějaký ten pátek. Teď jste v období, kdy muzikanti obvykle spekulují, co by všechno udělali jinak, ale nakonec se vždycky doberou závěru, že jsou rádi, že jsou rádi a že kdyby na desce pořád něco měnili, nikdy by nevyšla. Jak to máte vy? Jste spokojeni s výsledkem?

Mišo: Jasně. V podstatě vůbec neřešíme, že bychom něco zpětně měnili. Jsme upřímně rádi, že jsme album nahráli a že je venku, protože to fakt byla makačka.

V čem?

Mišo: V podstatě ve všem, protože jsme si desku managovali sami. Od obalu po plakáty. Je to kopec práce.
Rado: Když ti na tom fakt záleží, je s tím brutálně moc práce. Jsme sice ze Slovenska, ale hudební složku jsme natáčeli v Česku. Takže od nahrávání, přes mixáž až po mastering jsme pendlovali mezi Bratislavou a Prahou asi tři čtvrtě roku.

Liší se podmínky, v jakých vznikala "The Beast Of" a předchozí "Inverzia"?

Mišo: Hlavně tím, že jsme oslovili producenta Davida Kollera. To je zásadní změna oproti "Inverzi". Co se týká mě, já jsem na "Inverzi" naběhl v době, kdy byla půlka písniček hotová, bylo něco připravené. Tahle deska vznikala už celá za mé účasti.
Rado: Hlavní rozdíl byl v tom, že první deska vznikala na Slovensku ve slovenských podmínkách, druhá vznikala pod taktovkou Davida Kollera. Čímž zároveň děkujeme všem skvělým lidem, které do toho zatáhl. Jsou to samozřejmě úplně jiní lidé, osobnosti, celá realizace desky byla úplně jiná.
Mišo: Bylo to víc profi. Na úrovni.

Jak jste na Davida přišli?

Rado: Hledali jsme producenta, který by naše písničky posunul dál. Na Slovensku jsme už nějaké věci dělali a se všemi dobrými producenty spolupracovali. David byl pro nás vždycky osobnost, profík a rocker, který i po letech umí udělat album, které má kvalitu a nadhled zároveň. Trošku jsme se báli jej oslovit, protože jsme mysleli, že bude drahý jak sviňa. Pak jsme si dodali odvahy a s malou dušičkou mu poslali demáče. Jeho manažerka nám pak napsala, že se ty songy Davidovi líbí a že nám bude volat. Tak jsem čekal. A najednou mi večer do práce zazvonilo české číslo: "Tady David..." A bylo to.

Koller ale není jediným Davidem, který se na desce podílel, je to tak?

Rado: David Koller spolupracoval s Davidem Biancem na posledních dvou albech, takže se vzájemně znají. David od začátku chtěl, aby na jedné písničce spolupracoval i někdo ze zahraničí. A vybral Bianca. David Koller v té době zrovna odjížděl do Ameriky, takže mu vzal i nějaké věci. Potkali se, vytipovali skladbu "Haunting Me" a pracovali na tom.

Osobní kontakt neproběhl?

Rado: Psali jsme si maily a zavolali si telefonem. Přímo v osobním kontaktu s ním byl jenom David.

Čí byl nápad zavřít kočku na obalu do klece? To je docela frajeřina...

Mišo: Ono to celé vyplývá z toho konceptu. Jsme rádi, že se nám vše podařilo sladit. Hudbu, texty, obal, feeling. Ta deska je o Beastovi, o nějakém zvířeti, duchu, který je v nás. V každé písničce se dotýká nějaké vlastnosti nebo pudových záležitostí, které mají lidé v sobě. Ta kočka je na první pohled velmi něžná, ale vlastně je drsňačka. Takže je potřeba, aby byla zavřená v kleci.
Rado: Spolupracovali jsme s grafiky, kteří to tvořili. V tom košíku je to normálně živá kočka, kterou jsme fotili. Zdá se jako takové růžovoučké koťátko, ale jakmile přijdeš blíž, rafne tě.

Máte za sebou turné se skupinou Team, které jste dělali předkapelu. Neměli jste obavy z reakci publika? Přece jenom hrajete o dost tvrdší hudbu než oni.

Mišo: Samozřejmě, ty pocity byly jasné.Ale na druhou stranu - žádná předkapela to nemá jednoduché. Takže je jedno, jestli ty skupiny hrají stejný žánr, nebo ne. Druhá věc byla ta, že Team je svojí muzikou někde úplně jinde než my. Ale byla to pro nás obrovská škola, velká zkušenost, zahrát si před tolika lidmi. Myslím, že to splnilo naše očekávání. A také skvělá dovolená. Lidé reagovali bezvadně.

V Česku je to často tak, že publikum u předkapely od začátku přešlapuje a poslouchá ji stylem "Tak hoši, ještě dáme dva kousky a jdeme."

Rado: Určitě tam byli lidi, kteří by byli rádi, kdybychom co nejdříve skončili. Ale publikum se bavilo, tleskalo, když zpěvák Mišo zvedl ruce, publikum také. Nějaký zásadní pískot nebo něco takového se nekonalo. Nemůžeme si stěžovat.
Mišo: Určitě jsme nezasáhli úplně přesně to publikum, jaké bychom chtěli, ale kapela našeho ranku si nemůže vybírat a nemá takovou šanci každý den. Tohle byla možnost si zahrát a tak jsme ji využili.

Máte zahraniční texty, zahraniční produkci - máte i zahraniční ambice? Když tedy Česko nebudeme považovat za zahraničí...

Mišo: Velmi rádi. Bohužel Slovensko je malá země a naše hudba je u nás považována za alternativu. My si to třeba o sobě nemyslíme, ale je to tak. Rádia to mají nastaveno jiným směrem a my tam platíme za menšinový žánr. Tím pádem se potřebujeme dostat i někam jinam, abychom se v tom našem žánru uplatnili.

Nakolik je to reálné?

Rado: Hráli jsme nějaké koncerty třeba v Rakousku, lidé se bavili, psali nám přes MySpace... Nechceme se nějak omezovat. Nechci to postavit tak, že bychom se měli zítra někam stěhovat, ale prostě píšou nám lidé od Argentiny až po Anglii. Je to super, tak proč se tomu bránit. Kdybychom zpívali slovensky, tyto lidi bychom určitě neoslovili. Takže uvidíme.

Jak se díváte na světovou nu-metalovou scénu? Poslední deska Linkin Park je skoro čistý pop, System Of A Down se rozpadají. Jakou má tahle hudba budoucnost?

Rado: Víš, já jsem třeba starý metlák. Ale na nás nechodí metalisti v takovém tom klasickém slova smyslu. My jsme třeba byli na Linkin Park v Brně a SOAD ve Vídni a to publikum tvořili normální lidé. Nejsme takové to tvrdé jádro metalu s černými tričky Destruction. Kdo poslouchá Linkin Park? Říkal jsi, že třetí deska je popová. Podle mě ale už i první dvě byly docela měkké a že ortodoxní metláci tuto hudbu hnedka na začátku zavrhli.
Mišo: Já myslím, že každá kapela se vyvíjí. Je to vidět třeba na Linkin Park nebo na Korn. Už to nejsou ty kytary, už je to něco úplně jiné. Je to o tom hledat nějaké nové cesty, vyvíjet se a hlavně neztratit svoji tvář. Nezatvrdnout prostě někde v osmdesátých letech. Neříkám, že přizpůsobovat se aktuálním trendům je správné, ale zkoušet nové věci kapela musí. Třeba Korn. Ti dlouho hráli pořád to samé a pak si řekli, že to změní. Pro mě osobně je to super, líbí se mi to. Pořád to jsou Korn.
Rado: Viděl jsem teď jejich DVD, kde publikum taky tvoří úplně normální lidi, žádní metláci v černém. To se podle mě dneska už tak posunulo a žánry se tak promíchaly, že je těžké říct: tohle je metal a takhle má vypadat.
Mišo: Podle mě je Evropa víc otevřená změnám než Amerika. Mám ohlasy, že tam je to víc konzervativnější, fungují tam pořád kapely jako Mötley Crüe. Oni v kuse hrají a lidé to žerou. Ale jinak se to všechno se vším míchá, přidává se elektronika, rap a tak dále. Takže nemám o tento náš žánr obavy.

OK. Začalo nám léto - jak ho strávíte?

Rado: Čeká nás několik festivalů na Slovensku a v České republice. Ale v podstatě už mám tento rok odehráno, protože jsme absolvovali turné s Teamem. Takže si dáme trošku oddychu a vrhneme se na nové věci.

Už teď?

Rado: Jak skončí fesťáková sezóna, jdeme na to.

Takže pořád v zápřahu?

Rado: Ano. Ale nestresujeme se. (smích)