Je skvělé, že se pořadatelům podařilo k nám přivézt Kaiser Chiefs, kapelu, která je ve světě nesmírně populární a díky svému jednoduchému rokenrolu i nesmírně úspěšná. Člověk by si řekl, proč mají tihle hoši zapotřebí jet do Česka, ze kterého znají možná tak Tomáše Rosického (pokud jej nepovažují za Chorvata) a kde se ročně neprodá tolik jejich desek jako v Británii během jediného dne. "Kaiser Chiefs váhali mezi Glastonbury a námi. Nakonec se rozhodli pro nás. Zkrátka už vystrkujeme růžky," pochvaloval si spokojeně jeden z pořadatelů v rozhovoru na Novinkách.cz. Proč ne, koneckonců - když se nepochválíme sami, nikdo to za nás neudělá. A za Kaiser Chiefs je třeba poděkovat, protože jejich vystoupení v našich končinách je malý zázrak. Že ten koncert zkazil déšť a slabí fandové, to už je jiná věc.

Samozřejmě nejde jenom o tyhle Brity, letos na Rock For People opět vystoupila řada skvělých českých kapel jako Tata Bojs nebo Kryštof, dostavil se i Xavier Baumaxa s žesťovým doprovodem nebo legendární Radim Hladík s Blue Effectem. Lidé měli za přiměřené peníze obrovský hudební zážitek a navíc i to počasí pořadatelům - až na čtvrteční noc, kdy hráli Kaiser Chiefs - vyšlo.

Co však pánové (a dámy) naprosto nezvládli, byl vztah k novinářům. Aby zde nedošlo k nějakým nedorozuměním - osobně mám aktivní zkušenost se spolupořádáním kulturních nebo sportovních akcí, byť ne tak masového měřítka jako RFP (přišlo přes 20 tisíc lidí), takže vím, že nikdy se nepovede všechno na sto procent, že nikdy není všechno ideální a tak, jak jsme si představovali. Nicméně - když na to přijde - k tomu, abych mohl vykonávat svoji práci, mi stačí připojení k internetu a chvilka klidu. Na Rock For People to však nebylo až tak jednoduché.

Začalo to už první den u vstupu do areálu, kde byla moje otázka "Myslíte, že by šlo..." přerušena odpovědí "Buďte rád, že máte vstupenku!" a víc se se mnou nikdo nebavil. Cesta do novinářského stanu byla taky svízelná a s ničím si nezadala se situací, kdy jsem ve svých jedenácti letech bloudil po tajemných chodbách a zákoutích našeho gymnázia a netušil, kde jsem. Pořadatelská služba absolutně neměla páru, kde se nalézá vstup do backstage, ale co je odlišovalo od paní středního věku v novinářském stanu, bylo, že aspoň nedávala svoji moc na odiv.

V novinářském stanu se totiž děly věci! Hlášky jako "No ale vy nejste hlavní mediální partner! Vy jste jenom obyčejný mediální partner, takže nic nebude!" nebo "Musíte sedět tady na té lavici? Tady byli lidé zvyklí chodit si pro vodu... no dobře, tak já tu vodu teda dám na druhý konec stolu, když vy tady teda sedíte!" nebyly ničím výjimečným. Člověk měl pocit, že je tam trpěn, že by měl co nejrychleji vypadnout. Ještě chybělo, aby ta paní středního věku začala procházet kolem novinářů, sedících u počítačů, a začala kontrolovat, zda neopisují. Soudě podle těch nedůvěřivých pohledů k tomu neměla daleko. Vrcholem byla čtvrteční noc, kdy po vystoupení největší hvězdy celého festivalu, Kaiser Chiefs, přestal jít v prudkém lijáku internet. Všichni ti, kteří stíhali nejrůznější uzávěrky nebo domluvené termíny odevzdání článků, byli ztraceni. Když jsem se po pětadvaceti minutách čekání zvedl a odešel se vedení stanu zeptat, co se děje, dostalo se mi odpovědi, že "neví, ale že se teda půjdou poptat do produkce".

Byly to zvláštní kontrasty:

• Uvolnění a přívětiví hudebníci versus napjatá ženská v PRESS stanu.

• Pohoda vládnoucí zástupu fanoušků před pódiem versus hypnotizující oči zmiňované ženštiny říkající "ne-u-lí-váš-se-tu-ná-ho-dou?"

• Profesionalita a gentlemanství koncertního manažera Kaiser Chiefs, který se se mnou bavil uctivě i v zóně, kam jsem pronikl proti předpisům, a ještě mi nechal podepsat u hošanů plakát, versus arogance a demonstrování moci v PRESS stanu.

Holt se tváříme, že jsme světoví, že "vystrkujeme růžky", ale přitom jsme za světem pořád ještě půl druhého oválu nazpět.

Škoda. Myslel jsem, že už tu délku začínáme zkracovat.