Pokaždé, když zaslechnu označení super skupina, jsem ve střehu. Ihned to ve mně vyvolá pocit vydavatelstvím uměle nafouknuté bubliny, která co nevidět splaskne a nic po ní nezbude. Maximálně tak tucet zbytečných skladeb. I když se ve finále ukáží moje obavy jako liché, nepříjemného pocitu se prostě nezbavím. A přesně tímto označením se honosí seskupení Black Light Burns.

Na "Cruel Melody" se podílela řada známých a nikoliv nevýznamných person hudebního světa. Kromě Joshe Freeze z A Perfect Circle (dále Vandals či nárazově The Offspring) také Danny Lohner, jinak dlouholetá nepřehlédnutelná součást Nine Inch Nails (ano, to je ten chlapík, ze kterého si na videu z turné k "The Downward Spiral" dělají v backstage Trent Reznor a David Bowie legraci kvůli jeho podobě s Bradem Pittem). Ten se ostatně zhostil role producenta. Poněkud překvapivě tady zapracoval i Josh Eustis od elektronických experimentátorů Telefon Tel Aviv.

Právě spolupráce s Eustisem by mohla na první pohled budit dojem, že se bude jednat o zvukové koláže zasypané hrstmi nepravidelných, nalámaných beatů. Omyl. Black Light Burns vycházejí z rockového modelu, ovšem s nezanedbatelnou podporou temné elektroniky. Právě takového, jakému se dařilo především v devadesátých letech minulého století. Když půjdeme do detailu, nabízejí se jména jako Filter, dávno zapomenutí My Life With The Thrill Kill Kult nebo již zmínění Nine Inch Nails. A v tom je ta potíž. Každý z hudebníků si z předchozích působišť přinesl své vize, nápady a postupy, které fungovaly tam. Na "Cruel Melody" však nikoliv. Výsledek působí dojmem nepůvodního, ohraného, tisíckrát slyšeného.

Těch čtrnáct skladeb by klidně mohlo posloužit jako hudební doprovod ke scéně z temného akčního filmu natočeného před deseti patnácti lety. Jen si to představte: neohrožený hrdina pevným krokem kráčí napříč zaplněným tanečním parketem špinavého klubu v hlubokém sklepení. Osazenstvo tvoří drsní hoši a nespoutané dívky v latexových korzetech a vysokých kozačkách s jehlami. U stropu jsou pak zavěšeny klece, kde se vyzývavě svíjí polonahá stvoření. Do těchto záběrů pak zní strojový rytmus skladby "Lie".

Ano, takhle by to mohlo fungovat docela dobře. Tedy aspoň nějaký čas. Ovšem když si to opravdu do detailu představíte, neubráníte se shovívavému úsměvu, který časem přejde v unuděné zívání a čím dál častější dívání se na hodinky. Přesně tak to je i s tímhle albem.