"Léta pátrám po kraji, kde Elišky dávají... Dobrou noc." (Karel Plíhal)

Jako na dobrou noc je stvořená tajemná deska "Bolivia" projektu jménem The 23s. Pomalá. Klidná. Zasněná. Nostalgická. Jakoby v oparu. Proč tajemná? Protože nedorazit do redakce k recenzi, nikdo o ní neví. A protože nikdo o ní neví, přestože dorazila do redakce. Jinými slovy - o The 23s mlčí Google, Wikipedie, MySpace.com i obal alba nebo stránky vydavatelství. "Bolivia" je anonymní. Stejně jako muzak, který na nahrávce je.

Hudbu, která se začne linout z reproduktorů po vložení disku do přehrávače, vlastně úplně dokonale vystihuje kresba na obalu - fialové palmy u hotelové rezidence, na pozadí jasně oranžový západ slunce. Moře vidět není, ale je tam. Zavřete oči, odcházím. Nebo raději ne. Pojďte se mnou. Zapadneme do toho baru v přízemí hotelu, je odtud výhled přímo na pláž, dáme si mojito nebo dvě a budem pozorovat západ slunce a pak...

Deset instrumentálních položek tracklistu volně plyne v jedné rovině. Každá navodí vcelku příjemnou náladu, ale žádná nikam neposune ani sebe, ani posluchače. Sedíme v tom baru, slunce už dávno zapadlo, ale my nemáme žádného nutkání se nikam pohnout. Dokud nepřijde číšník a slušně nepožádá o zaplacení a o odchod.

Na The 23s může v klidu dojít v okamžiku, kdy se vyplní prognózy o tom, jak nu-ravem propocená mládež pocítí potřebu zklidnit svá těla, a vrátí se tak... hm, nu-chill-out. Ale může na ně dojít kdykoliv poté, co odejdeme z toho baru v hotelu, a tak vůbec. Dobrou noc.