Že prý moderní šanson, s pracovním názvem "Chocolate Hot Blues". Hm, můžeme si hodit mincí, která z obou kategorií nám toho o hudbě Minach řekne ještě méně. Sám bych těžko hledal slovo, měl-li bych narychlo vymyslet škatulku. Snad by se hodily protimluvy: "Zimomriavky" jsou postavené na suverénně předložené intimitě, ano, to je ono! Marianna Chmelařová totiž jako herečka umí pozoruhodnou věc: předvést intimní pocit, který by "normální" člověk ze sebe vydal leda v objetí zelené víly, absinthu, a předvést ho s výborně skrývanou, leč stále citelnou jistotou. Tak je vše, jak má být, výkonu Minach, která je při zpívání stále napůl herečkou, uvěříte. Chmelařová vůbec nedisponuje bůhvíjak úchvatným hlasem, nemá čtyřoktávový rozsah, neudivuje. Jenže ona v Minach není od toho, aby udivovala, nýbrž aby přesvědčila. A to se daří.

A jak úchvatně ladí se svou muzikantskou klikou! Jak bylo napsáno výše, nejvýraznější osobou kapely Minach je plodný skladatel Zdeněk Král. A tu se dostáváme k sousloví "moderní šanson". Popis je to příliš abstraktní, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že pro "Zimomriavky" jej po několika posleších shledávám vhodným. Už v otvírající "Kráse" zaskočí kytarové tóny velmi vzdáleně evokující indie-rock, ani další zbytek alba není z aranžérského hlediska ochuzen o nějakou tu elektronickou vychytávku. "Bílá" zase připomíná tvorbu Donna Reginy, což je projekt, který v podstatě hraje "moderní šanson". Mezi náma, víte, jakej rozdíl je mezi Minach a Donna Reginou? Že v Minach jsou dobří hudebníci... Ostatní skladby pak dokážou oscilovat na hranici nu-jazzu, popu a bůhvíčeho ještě. Za zmínku stojí práce Ivana Manolova, který elektrickou kytaru obsluhuje úsporně, efektivně, bez onanie. Potěšil by větší prostor (nebo si ho hráč neudělal?) pro kontrabas v rukách Jaroslava Panuše.

První skutečně slabé místo přichází s Královým zpěvem ve skladbě "Pád je mi volný". Jeho hlas v kombinaci s textem pitomým jako Kontrafakt evokuje násilnou defloraci, hýká jako přejedená smutná sova, text, který působí jako dadaistický shluk parazitních slov v kokainovém opojení narychlo vytahaných z klobouku. Naštěstí se jedná o jediné vážnější zakopnutí alba, v porovnání s tímto zanikne úvod "Říkala jsem si, usni", kterému chci vytknout zkrátka to, že nefunguje. Příliš "komický" a teatrální nádech úvodních veršů především v otázce jejich stavby) zcela shazuje další průběh jinak instrumentálně vybroušené skladby. To jsou ovšem spíše marginální nedostatky. Deska "Zimomriavky" je albem moderním, aktuálním, nenudí. Dokáže zamrazit na zátylku, má sílu. Stačí se nechat.