Kolem HC3 se čtyři roky sice nic nedělo, avšak zaoceánská pauza a nové zkušenosti kapelu výrazně posunuly. Ta i nadále zůstává věrná směsici ostřejšího rocku a crossoveru s občasnými náznaky grunge, ale oproti předchozí tvorbě je zřejmé zklidnění. Na rozdíl od jiných formací se naštěstí nevytratila soudnost a HC3, jakkoliv moderně momentálně zní, nesklouzli ke klišovitému uniformnímu mainstreamu (příkladem za všechny budiž kanadští Nickelback). Nový materiál je vážnější a méně syrový - změna nenastala ani tak ve zvuku jako spíše ve výrazu zpěváka Čegyho, jehož projev je uvolněnější a méně agresivní. Také basák Mirek Mroček a bubeník Petr Sadloň ubrali páry pod kotlem. Kdo by však čekal úsporu energie, může zůstat v klidu: kapela jí má stále na rozdávání.

Že to se zmíněným vyměknutím nebude až tak dramatické, dokazuje nadupaný otvírák "Not Alone", pravděpodobně nejtvrdší počin na albu s velmi nápaditým kytarovým riffem. HC3 mají vytříbený čich na neotřelé melodie. Těmi se to hemží jak v pomalejších a klidnějších pasážích, kterých je na nahrávce více než v minulosti, tak i v těch rychlejších. Nelze jasně říct, která z obou poloh svědčí skupině víc, tím spíš, že se často nenápadně prolínají. Deska je zábavná a zajímavá od začátku do konce, čemuž pomáhá fakt, že kromě dvou výjimek nepřesahují skladby čtyřminutovou hranici a chybí tedy tendence k roztahanosti a nudě.

Album až na závěrečný mix vzniklo ve vlastním domácím studiu ve Spojených státech a tato tvůrčí pohoda a časová nesvázanost je na nahrávce slyšet. I po mnoha posleších se objevují nové a nové detaily a maličkosti, všechno působí přirozeně. Najde se mnoho chvil, které překvapí, třeba naprosto nečekanou změnou tempa, jako je tomu u singlové "Tramsformation", kdy se uprostřed veselé, houpavé skladby objevuje hutný, téměř metalový motiv. Za zdaleka nejzdařilejší kousek považuji "Reflections". Počáteční slajdy trsátkem po strunách připomínající Nirvanu na desce "In Utero" naprosto nedávají tušit, že tenhle šramot vystřídá procítěně zpívaný, takřka popový refrén, pak chraplavá paranoidní vsuvka a na závěr povedená gradace.

Přes všechna vyjádřená pozitiva se přece jenom najde pár drobností, které lze nahrávce vytknout. Tak třeba Čegyho stále spíše česky znějící anglický přízvuk. Na druhou stranu, proč ne, i to je vlastně součást té zmíněné přirozenosti. Každopádně - baví-li vás klubové, ostřeji laděné kytarové kapely, pak "Prelude To Fascination" vřele doporučuju.