Zapadalo slunce. Ztrácelo se za obzor a hořelo tak, jako by druhý den už nemělo vyjít. Vzal kytaru a sedl si pod strom. Tam co vždycky. Naladil a vybrnkal tu povědomou melodii. "Love, love is a verb, love is a doing word. Feathers on my breath." Massive Attack. Měl je rád. Jako The Knife. Chtěl je mít na desce. Jako The Knife. Má je na desce. Jako The Knife. José González, jeho kytara a poslední západ slunce.

Na "Teardrop" Gonzálezovo druhé album "In Our Nature" samozřejmě nestojí, i když je to jeden z vrcholů desky - hlavně známou melodií, protože třeba "Heartbeats" byla pod jeho taktovkou šťavnatější runda. Druhým takovým vrcholem je kupříkladu "Fold". Zbývá devět písní, celkem něco málo přes půl hodiny, plastová krabička (takovéhle desky ale vážně patří do digipacku!), jasně rozpoznatelný hlas, to jeho tak zvláštní zdvojení v každé písni, hráčská zručnost a hloubavé texty ("Someday you'll be up to your knees in the shit you seed.").

José González si k sobě posluchače pouští tak blízko, že můžou slyšet, jak prsty jezdí po hmatníku, jak dýchá, jak šustí jeho košile i jak se na úplném konci desky uchechtne i se zvukařem vlastnímu nápadu nechat mikrofon běžet ještě půl minuty po doznění "Cycling Trivialities" (jen škoda že tím tak trochu zbourá celou náladu alba).

Deska "In Our Nature" je jemná, klidná, intimní, akustická, folková, milá, jarní, podzimní, posmutnělá, melancholická, křehká nahrávka, která zní jako poslední západ slunce. Jako když položíte na zem kus klacku a on vyklíčí, zapustí kořeny a začne růst a žít svůj vlastní nezávislý život. Život, co jde chvílemi nahoru, chvílemi dolů, chvílemi se motá v kruhu. Život, co je lepší v první půlce, ale co je fajn i jako celek.