Na příjemných popových skladbách v podstatě není nic špatného. Musíte ale počítat s tím, že až se za pět let ohlédnete zpátky, zjistíte, že se jim na koncertech tak trochu vyhýbáte. Jednoduše proto, že se vám za tu dobu oposlouchaly. We Are Scientists se ale momentálně pohybují v přítomnosti a na desce "Brain Thrust Mastery" sklouzli do škatulky příjemná kytarová muzika, lépe řečeno příjemná a nudná kytarová muzika.

Pokud skupinu znáte z major debutu "With Love And Squalor", budete při prvním poslechu zřejmě zaskočeni. Otvírák v podobě "Ghouls" ještě projde - variace na jednom ústředním motivu desku neposouvá ani jedním směrem -, ale zbytek alba je již poctou laciným syntezátorům, líbivým melodiím a tuctovým popěvkům. Jako by We Are Scientists ani nebyli z rozpolceného a příběhy nabitého Brooklynu, ale spíše z rodičovsky přísným pohledem New York kárajícího Manhattanu.

Nejde sice o krok úplně vedle, desku doposloucháte bez sebezapření, u "After Hours" si ťukáte bookletem o stůl do rytmu a "Lethal Enforcer" vás rozproudí alespoň díky slušně našlápnuté baskytaře Chrise Caina (basu lze vytáhnout i jako nej aspekt alba obecně), ale jakmile vám na stůl přistane něco nového, už se k We Are Scientists nevrátíte. Tahle zábavná hudební kompilace patří možná do památníku vašich středoškolských lásek, ale v dnešní silně EMOncipované době už pro ni místo není.

Novinka We Are Scientists je sbírkou nikoli již zvadlejch, ale zatím vadnoucích růží, které ví, že skomírají, ale chtějí odejít s úsměvem a písní na rtech. Balík jedenácti chytlavých třiapůlminutovek, které nikam nevedou, ale dokážete si na ně časem zvyknout. A zase brzy zapomenout. Od Murraye a Caina se toho ale stejně více čekat nedalo, neb malé zázraky typu druhé album Panic At The Disco se nedějí dvakrát do půlroku... Takže Wikipedie si zapíše další řádek do diskografie We Are Scientists, skupina samotná je o dvě písničky blíže výběrové desce a život jde zase dál. Úplně jinudy.