Jsou tady jisté vazby na minulost. Ať již co se vzhledu a vystupování týká, tak i onoho povýšeného plivání na konkurenci. Ale Gallagher v devadesátém čtvrtém přišel s tím, že je "Rock'n'Roll Star", že potřebuje jen a pouze "Cigarettes & Alcohol" a že má v plánu "Live Forever", zatímco Fray na vás vybafne "What Took You So Long?" a o chvilku později vám sebere všechny iluze, protože "You're Not Nineteen Forever". Ne, debut manchesterské party The Courteeners kytarovky na vrchol zájmu nevytáhne, ale dobře se u něj vzpomíná na doby, kdy se to jiným podařilo.

The Courteeners jsou přesně tou kapelou, která vzbuzuje emoce. Kámoš vám řekne, že jsou to noví Oasis, ale šlehnutí Baratem, už bez Dohertyho, a vy si je doma naťukáte na MySpace.com a buď plynule přejdete na stránky vašeho oblíbeného onlajn obchůdku s hudbou, nebo si je poslechnete s nechápavým výrazem ještě jednou, abyste se ujistili, že zpěvák je fakt úplně mimo tón a že ty kytary by vážně zahrál i váš synovec na tu svou nafukovací, co dostal na mlácení do spícího tatínka k pátým narozeninám.

Jenže hudba je o tom, že "musíte" být jiný než stovky kapel z vašeho sousedství a tenhle předpoklad The Courteeners splňují dokonale. Nevyčnívají však co do uměleckých hodnot, ale spíše tím, že jsou na první poslech zcela rozeznatelní. Vystupují z řady. Liam Fray jde svým zpěvem zcela proti rytmu, nepoužívá jej jako vodítko, ale slova kolem něj pronáší s hmatatelnou ledabylostí, s jakou se svěřujete příležitostné milence. Navíc, ač jsou texty samotné tuctové a naivní, dokáže je prodat s tak silnými emocemi, že je najdete vyryté na školních lavicích pubertálních středoškolaček, hned pod Bukowskim a Cohenem.

Hlavní problém celého alba tak leží zakopán jinde. Schovaný pod závojem velkého jména a úctyhodných úspěchů. "God bless the band, they’re doing all they can," zpívá Fray v nejsilnějších momentech desky a opět nelže. Kapela dělá, co může, ale producent ji tlačí jinam. Stephen Street (The Smiths, Blur, The Cranberries, Kaiser Chiefs, Babyshambles) totiž z The Courteeners udělal partu žáků nedělní školy. Špinavé kytary, které na živo v klubu dokázaly protnout svou energií rockerovo srdce, jsou pryč a Frayův charismatický vokál dostal nádech vítěze televizní talentové soutěže - když pak uslyšíte Frayovo oblíbené slůvko fuck, skoro se červenáte.

Dvanáct písniček (a třináctá jako "schovaný" bonus) na "St. Jude" potvrdilo ambice Liama Fraye na songwritera schopného jít v čele manchesterského kytarového průvodu, ale rozhodně nepředstavuje The Courteeners jako spasitele nudné a nevýrazné pop-kytarové scény. Možná si ale za to může Fray tak trochu sám, protože svými namachrovanými prohlášeními na skupinu přitáhl světla tolika reflektorů, že před nimi již nešlo schovat všechny vady na kráse. A možná to jen jednoduše The Courteeners neustáli. Ale potenciál, ten na desce je. A nemalý.