Na téhle ostrovní bombě je divné snad úplně všechno. V rámci udržení čtenářovy pozornosti tedy jen namátkou. Svět velkých gest a peněz se před Morganem, Jasonem, Danem a Robem otevřel už po pár vcelku povedených remixech Bloc Party či The Raconteurs. Ještě než potom kapela stihla pokřít svůj debut, objevily se "zaručené" zvěsti o výrobku na zakázku, vypiplaném pro pány z luxusně zařízených kanclů. Završením všeho byl ale nahraný materiál sám, jenž rozdmýchal mezi kritiky bouři půtek a sporů, které navíc postupem času eskalují, než že by ustupovaly do pozadí. A na cože to tedy Does It Offend You, Yeah? (kromě drzosti a sebevědomí) hrají?

"Je to, jako když hodíte vašeho starýho kompjútra do jezera," vysvětlují svůj sound muzikanti sami a trefnější ani nemohli být. Faktem totiž je, že necelých čtyřicet minut, které deska zabere, na vás z reproduktorů padají na malé, ale o to ostřejší kousky roztříštěné elektro plochy, příležitostně doplňované klávesovým kvílením nebo kytarovým běsněním. Někteří proto tuhle pestrou, ale nikterak beztvarou zvukovou směsku bez skrupulí stavějí do jedné řady k posledním úspěchům Klaxons či Justice.

Během poslechu na vás ovšem vybafnou i takoví bubáci, jako jsou The Prodigy nebo Daft Punk. V určitých zvláště vypečených momentech se ocitáte zpět ve zlaté éře elektroniky, dance i rave. Na sobě ale nemáte obtáhlé kalhoty do zvonu, netužíte si vlasy a nekoukáte se skrze cool oranžové brýle. Vyhazovač by vás sem takhle oháknutý nepustil. Leda, že byste na zádech vláčel svého šestistrunného miláčka. Readingská úderka totiž infikuje vaše ušní závity sekanými kytarovými riffy, které z nich nevyškrábete ještě týdny. Vzhledem k původu čtveřice se nad tím ale nemusím víc pozastavovat. Indie základ desky je prostě jen dalším argumentem, který potvrzuje, že skupina je připravena na svůj nekompromisně razantní průraz.

Does It Offend You, Yeah? nehledají ve své tvorbě duchovní reflexi sebe samých. Nesnaží se poznat paradigma dnešní doby, tím pádem ho nechtějí kritizovat a ani jiným způsobem řešit. Muzikou se baví, přičemž se jako by mimoděk stávají proroky jejích nejpravděpodobnějších zítřků, a to jakkoliv se to nyní může jevit jako přitažené za vlasy. Ostatně, dočkejme času.