Originalita a prosekávání nevyšlapaných cest byly pro Květy vždycky typické. Oni však předvedli, že i v houštinách a neobdělávaných krajích lze tvořit nejen originální, ale i velmi zajímavou a tajemně vzrušivou muziku plnou citu a něhy na jedné straně a disharmonických výhřezů na té druhé. Stačí vnímavě poslouchat, důvěřovat kapele a jejich tvorbě a bez ostychu se nechat vést a následovat muzikanty v jejich stopách.

Na "Střele zastavené v jantaru" je tomu právě tak. Martin E. Kyšperský se svým jedinečným pěveckým projevem a neopakovatelným frázováním sice nezaujme ty, co mají pocit, že zpěvák musí v první řadě dobře a čistě zpívat, nicméně u Květů to opravdu nevadí, naopak. Tady nejsme v blejskavém show vzkvétajících hvězdiček ze SuperStar nebo X Factoru, tato hudba totiž kvete sama o sobě. Jde přece o schopnost vnímat věci takové, jaké skutečně jsou, o opravdový život.

Je to život překlopený do nebývale poetických a surrealistických obrazů doplněný zvuky nesčetného množství nástrojů a instrumentů od kontrabasu, kytar, harmonik, křídlovky a trumpety až po klakson s hlavou kačera, tašku se zipem nebo velký kus plechu.

Ale aby nedošlo k mýlce. Květy nevrství nesourodé zvuky za účelem hledání originálních a komplikovaných zvukových ploch. Květy jsou v první řadě o písničce. Melodická, prostá a prapůvodní písnička je to, na čem kapela staví základy své tvorby a způsob, kterým nám je vypráví, je sice také velmi důležitý, ve své podstatě ale až druhořadý.

Vznikají tak silné skladby jako "Zvíře, nebo sebe a zvíře", smutná píseň o citu, lásce a naději, pozoruhodná bajka "Kolik mravenců musí přijít aby odtáhli ledničku" nebo cestovní deník "Viděl jsem Paříž".

"Střela zastavená v jantaru" může svědčit buď o náležité kvalitě zkamenělé třetihorní pryskyřice, nebo o příliš malé razanci výstřelu. U Květů platí oboje. Nahráli znamenité album, ale nikam jej za každou cenu netlačí. A právě proto mohou tak zajímavé útvary vznikat. A na nás je všimnout si jich. Stojí to za to.