Vyhoukaná sowa vychází z tradičního českého bigbítu a podobně jako na předchozím albu "Parfémy" se to Královehradečákům daří více než dobře. Opět přinášejí nevšední příběhy všedního dne, jež se z velké části točí kolem lásky a vztahů v tu více, tu o něco méně zábavných textech zpěváka, kytaristy a výhradního autora hudby Pavla Průši (ne, nejsme v příbuzenském ani jiném vztahu).

Když píši o návaznosti na naši bigbítovou klenotnici, mám na mysli především Vladimíra Mišíka a ETC. "Co dělá moje žena", skladba inspirovaná starou hornickou písní z Příbramska, jako by byla právě jeho. I v některých dalších písních máte pocit, jako by se Sowa i ETC potkávali a písně skládali ve stejné zkušebně.

Sowa občas uhoukne o něco více, než je zdrávo, takže z nadhledu se může stát humor zbytečný. Záleží na míře osobního citu každého posluchače. Do této kategorie patří rozpačitý text reggae "Na festivale" (btw: stejně rozpačitý jako je dramaturgie onoho festivalu na Malé Skále) a pak závěrečná "Adáikard", jejíž pointu nemá smysl sdělovat. Ti bystřejší ji jistě již při čtení těchto řádek rozklíčovali.

Ale pak si poslechnete poetické "Sličné šneky" nebo "Drakiádu" a skupině odpustíte i některé nečekané pointy příběhů, jejichž zvláštnost ale vyznívá poněkud prvoplánově. Třeba tu v písni o manželovi, který zjistí, že jeho žena je na holky ("Lesba") a se vzniklou situací se vypořádá po svém.

Kapele se totiž daří po hudební stránce, svěží a zábavná hudba je její hlavní zbraní. Sowa totiž není jen vyhoukaná, ona je za dlouhou dobu své existence i náležitě vyhraná, prolétává styly od bigbítu přes hardrock (najdeme tu i moc pěkně zapracovanou Purpleovskou citaci), pop až po reggae, nešetří zpěvnými refrény a chytlavými popěvky se schopností zaujmout na první poslech.