Čtvrté studiové nahrávce kapely Goldfrapp jsme věnovali poměrně hodně prostoru. Nejdříve přišlo na řadu čerstvě staženo, hned na to recenze Dana Hájka, který nešetřil superlativy a přiřkl albu "Seventh Tree" vysokou devítku, a na závěr přichází tato makrorecenze. Zbytek redakce se v hodnocení při zemi také nedržel a výsledná známka se zastavila na v makrorecenzích docela vysokých šestasedmdesáti procentech. Náš server se tak zařadil do tábora, jenž Goldfrapp za jejich nový způsob tvorby především chválí.

---

Benjamin Slavík - Mejdany nejsou cool! (9/10)
Vztah ke kapele: Vášnivý i kladný. Jak kdy.

Často mě poslední dobou napadá, že dospělost definitivně rulezz, ale musí se to umět. Jojo, Goldfrapp jsou teď nějak serióznější, tak nějak je to míň prvoplánová zábava, ale tak nějak se dají více brát vážně, jako něco, co má skutečnou hodnotu. Ne proto, že se Allison Goldfrapp vyjadřuje jako smutná, lecčím, co se dá zažít, poučená girl, ale proto, že "e-clash is dead" a každej to ví, i zlobivé děti, co tak cca dva roky žily v představě, že Berlín je to jediné opravdové dekadentní centrum, kam se jezdí na prázdniny. Goldfrapp jsou chytří-as-fuck, a tak si postavili "Seventh Tree" ze svých snů a osobních preferencích (tj. nic, co by šlo s dobou). Deska to není ostrá, není to neuróza, je to pohoda až za hrob a inteligentní jukebox vyklidněných hitů. Dobré je, že se tu můžeme bavit o propracovanosti a nemusíme do toho tahat, že je album přeplácané, můžeme říct, že elektrické a klasické nástroje stojí v rovnováze. Konečně můžeme říct, že už Goldfrapp nejsou sountrack k mejdanu, konečně nemá Allision nehty nalakované na černo. Ne že by mě zrovna tohle nepřitahovalo, ale zrovna tady mi to nepřišlo úplně na místě. Dávám devět ne proto, že jde o něco nadčasového, ale proto, že se rád dojímám. A tady jsem dojatej jednačtyřicet minut a skoro třicet vteřin. Zase vás bude bavit mít zavřené oči a nevidět napravo nalevo.

Ondřej Pravda - Potěšitelný návrat (8/10)
Vztah ke kapele: S první deskou velká spokojenost, s přibývajícím diskem a pozlátkem méně a méně zájmu.

Návrat ke křehkosti prvního alba jen vítám, ta poloha mi ke Goldfrapp sedí nejvíc. Oproti debutu ubylo tajemnosti ve prospěch rozjasněnosti, atmosféra přitom zůstala, tentokrát tedy lehce veselá nebo i lehce (smířlivě) posmutnělá. Jemný vokál se s hudbou mazlí v krásném objetí. Ze zasněnosti trochu probudí "Happiness", aby až téměř na konci skoro naplno vzbudila nejrychlejší "Caravan Girl". Klid, usmíření, to je novinka Goldfrapp. V závislosti na "vstupní" náladě se objeví i mráček až mrak, i když přicházející jaro a pocity okolo toho by mohly svádět k jeho přehlédnutí. Může jít o zpovykanost kritikovu nebo prostě jen rozpor s předchozími řádky, ale přes určité rozdíly se deska nese až příliš v jedné náladě, což při menším soustředění svádí k průtoku ušima bez chytlavého bodu (s výjimkou té "Caravan Girl"), k názoru "další příjemný chil-out". To je samozřejmě vůči Goldfrapp ošklivé, ale úplně popřít to je taky těžké. Novinka je dle některých překvapení, ale osobně bych se ptal, zda je opravdu překvapením prakticky návrat k již oceněné jistotě. Dle mě ne, ale to přitom neznamená negativum, některé návraty potěší, nemusí ohromit. Záleží hodně na náladě.

Honza Sedláček - Noví Goldfrapp? Více pop, méně synth (8/10)
Vztah ke kapele: Zprvu letmé osahávání se, poté vášnivý, ale příliš krátký vztah, vyúsťující v dobré přátelství.

Jestli má vůbec synthpop jako žánr svou charakteristickou filosofii, pak Goldfrapp by mohli být jejími trubadúry pro 21. století. Alespoň tak jsem to viděl po jejich nepříliš úspěšném, ale o to cennějším debutu "Felt Mountain". Naslouchat jejich potenciálu pozorně mě ovšem donutila zejména poslední deska "Supernature". Směs zvláštní hudební extravagance, již obsahovala, jsem si byl ochoten dopřávat i ve větším než malém množství. Jenže pak člověk zapátrá v paměti a zjistí, že všechny krásy, kterými se Alison a Will tak pyšně natřásají, dávno před nimi vybrousila do drahokamu tmavějších, ale o to zajímavějších odstínů konkurence ze Sneaker Pimps či Portishead. První, co lze tedy na novince "Seventh Tree" ocenit, je, že tuhle nezáviděníhodnou nálepku dvojice jedním bezbolestným trhnutím sejmula a přenechala svým následovníkům. Své žánrové místo si posléze redefinovala zřejmě na nějakém prosluněném, vůní borovice a pampelišek naplněném místě. Noví Goldfrapp totiž znějí jakkoliv, jen ne "synteticky". V hudebním podkladu alba se zračí lehkost a snad až jednoduchost, s nimiž se ostatně na materiálu pracovalo ponejvíce. Zkrátka a dobře, pokud vám chyběla nějaká deska vhodná na procházku za město, teď už můžete vyrazit.

Karel Veselý - Příjemná deska. Víc nic (7/10)
Vztah ke kapele: Znal jsem singly, ale nikdy jsem neměl nutkání si poslechnout celou desku.

Nevím proč, ale Alison Goldfrapp mi nikdy nebyla dvakrát sympatická. Házejte po mě tupé předměty, pro mě to vždycky byla ošklivá Angličanka. Možná mě odrazoval ten dávno unavený model - holka s mikrofonem a kluk s počítačem, a nebo jsem se zalekl jejich popularity. Jestli ale někdy Goldfrapp byli elektronika, tak s pomocí "Seventh Tree" se jim z té škatulky podařilo dokonale vylézt. Deska zní jako slušně zprodukovaný angloamerický pop z časů před Pop Idol, když mě bůhvíproč při prvním poslechu napadli Mazzy Star. Goldfrapp vyměnili disco koule z minula za zasněné (nebo snad rovnou ospalé?) doušky anglické psychedelie a nebyla to špatná volba. Jenomže, co dál? Alison není špatná zpěvačka, ale do Kate Bush nebo Elizabeth Fraser jí chybí výraznější zabarvení hlasu a při poslechu "A&E" jsem měl sluchové halucinace, že poslouchám ztracené album Madonny z 90. let. Příjemná deska, která ale asi nebude mít v mém přehrávači dlouhou životnost.

Eva Balaštíková - Natočili příjemnou, ne ale omračující desku (6/10)
Vztah ke kapele: Goldfrapp? V minulosti velký vzor, dnes jen zvědavost a zpestření k práci na počítači.

Když s člověk najednou ocitne ve středním věku a zjistí, že to nejlepší zažil jako náctiletý v pubertě, snaží se sám sebe přesvědčit o opaku. Takovým sebeklamem je i čtvrtá studiová deska dvojice Goldfrapp. "Seventh Tree" chce po tanečním přehmatu "Supernature" napravit svoji pověst a vrátit se do první ligy britského éterického popu. Jenže kupodivu chyba lávky. Sice se naštěstí aktuální balady z lesních palouků nemusí trapně červenat studem, nedosahují ale ani kvalit prvního a bez nadsázky asi nejlepšího alba "Felt Mountain". Sama nevěřím, že by, pokud by vznikl následovník "Seventh Tree", mohl předčít dosavadní tvorbu Alison Goldfrapp a Willa Gregoryho. Prostě se vyčerpali. Zestárli. Natočili příjemnou, ne ale omračující desku, která by ráda spadala do škatulky intimní. Jenže v případě, že by tuhle nahrávku někdo vložil do přehrávače bez vašeho vědomí, nejspíš byste si ani nevšimli změny hudebního podkresu. Tedy jestli by předtím nebylo naladěné rádio Kiss samozřejmě. Jednoduchost a důraz na estetickou stránku, který se nikdy nevytratil z materiálu Goldfrapp, podpořily vkusné písničky pro dlouhé zimní večery manželského páru po šedesátce.

---

Album: Goldfrapp - Seventh Tree
Průměrné hodnocení: 7,6/10
Celkový čas: 41:53
Skladby: Clowns, Little Bird, Happiness, Road To Somewhere, Eat Yourself, Some People, A&E, Cologne Cerrone Houdini, Caravan Girl, Monster Love