Tenhle disk je spektákulární záležitostí už od svého "filmového" obalu, který by klidně mohl být parodií na spaghetti westerny a levné pornofilmy zároveň. On člověk stejně nikdy neví, když má co do činění s kapelou, jež si bere názvy ze slangového slovníku, že jo? Ale abychom se drželi kontextu, vykřikněme všichni společně "hurá", protože Scissor Sisters mají na kontě druhé DVD. Jake Shears svým padlým ručníkem z prvního živáku nasadil laťku hodně vysoko, očekávání jsou tudíž veliká. Kolem dvaceti centimetrů určitě. Nechutné? Víte jistě, že jste ve správném článku, u správné kapely? Tohle jsou Scissor Sisters. Uskupení horké jak lasagne, s nikým se nepárající skupina queer cirkusáků s písničkama o Paulu McCartneym, obcující s Pink Floyd a pravděpodobně i s Eltonem Johnem. "Chcete vidět naše kozy?" je přátelský koncertní pozdrav po vypalovačce "She’s My Man" a pop-gay-country "I Can’t Decide".

V londýnské O2 Areně byl ten večer asi dost vydýchaný vzduch, protože bylo plno. A určitě ne kvůli tomu, že by lidi nějak toužili bejt zvěčněný na nějakém DVD. Společné chorály, obdivné pohledy a "Kde sakra koupil ty skvělý stříbrný kalhoty?". Scissors Sisters je na pódiu sice pět, plus nějací doprovodní muzikanti, ale víte co. Scissors Sisters jsou prostě "ta kapela, co tam hraje ten Jake Shears". Není důvod pochybovat o tom, komu patří pódium, i když se Ana Matronic snaží seč může (ty pohyby!), na pištícího Shearse to zkrátka nemá. Herec a tanečník a zpěvák, co by v nějakém úchylném paralelním vesmíru určitě udával trendy hned v několika oblastech. To je pak hrozně těžký ho nemít rád. A jeho kapelu.

Sborový zpěv, sborové tleskání, sborový potlesk a ryk. Koncerty Scissors jsou svým způsobem zvrácené, takovým tím nevinným způsobem, který je u flitrového popu, postříbřeného disco bálu, samozřejmostí a snad i nutností. Stejně jako historky o setkání s Ježíšem ve Vatikánu, jenž, jak jinak, miluje všechny homosexuály a jeho nejoblíbenější track je "Music Is The Victim". "Kdo je tu dneska s mámou, co? Tak tohle je pro vás." Setkání se starými známými, jenom s tím rozdílem, že vás do třídy nechodilo tři desítky, ale několik tisíc. Všichni víte, že Jake se už dřív rád převlíkal a kluk ušatá nezklame ani dneska. Do toho svítěj světla a vůbec to má všechny body nutný k tomu, aby se dalo mluvit o show.

Přiložený, skoro hodinový dokument ukazuje, že prdel (no offense!) nemusí být jenom na pódiu, stačí třeba jedno hloupé rozhodnutí vzít si kvůli jednomu patru výtah a pak se jenom modlit, abyste stihli začátek vlastního koncertu. Obsahuje opravdu zajímavé fanouškovské záznamy. K tomu videoklipy, akustický koncert a live verze "Transistor" z roku 2006. Final hitem se stává bonusové cédéčko, který si můžete hodit do věže, zatímco budete věšet někam plakát.

Zvuk ve všech myslitelných a standardních formátech, obraz v 16:9.