"When the sun goes down, I just can't resist," zpívá hned v úvodní skladbě zpěvák, kytarista a hlavní Hoo Ha Man Gaz Coombes. Já mám z nového alba britpopových outsiderů (hlavní vlna zájmu je holt v devadesátkách minula) naprosto stejný pocit. Kýč, ale neodolatelný. Supergrass se po experimentálním útěku k "Road To Rouen" vrací s nekonfliktním rokenrolovým nářezem, který baví a který nemůže urazit. A pozor, nečekejte pozérství, tohle je ten pravý, nefalšovaný úlet, kdy se sejdou třicátníci u pivka a řeknou si, že prostě, do prdele, vpadnou do studia a nahrajou si album, které je bude bavit a za které se nebudou muset stydět. Přesně tak, jak to plánovali v osmnácti. Konečně.

A udělali kolem toho docela pěkné divadlo. Když se Mick Quinn ještě zotavoval z podzimní náměsíčné procházky, kdy se prošel z okna jednoho francouzského domku, rozhodl se Gaz (alias Duke Diamond) a Danny Goffey (alias Randy Hoo Ha), že se přejmenují na duo Diamond Hoo Ha Men, hodí na sebe stříbrné kostýmy (s límečkem, pochopitelně) a vyjedou na sérii koncertů, které otevřou předělávkou Michaela Jacksona "Beat It". Je to na kazajku, nebo se jen někdo vrací zpátky do mládí a hudbou se opět baví? Ne ne, neodpovídejte, dovolím si položenou otázku, rozhodnout sám...

"Diamond Hoo Ha" je rozlučková párty na vysokoškolských kolejích, nespoutaný vodvaz s chvilkami uvědomění si, že život už nebude jen legrace. Ale na tohle není čas, strhnou vás totiž okamžitě velká jména v odkazech... Nebyl Bolan z T.Rex taky Hoo Ha Man? A není ten procházející se vampír z "Bad Blood" Iggy Pop? Bowie onen "Rebel In You"? A co "Ghost Of A Friend", který Gazovi našeptával životní rady... věrný to pokračovatel velkého génia, nebo Bob Dylan osobně? Ale ať z toho zas není nekrolog, na motýlích křídlech z "Butterfly" neodletíte s Lousiem Armstrongem, ale s Hoo Ha partou osobně - pravá a osobitá indie anthem se vším všudy.

Supergrass přišli na to, že "Milk and honey / Won't heal my heartache", že to chce minimálně "Whiskey & Green Tea", protože na ty vážnější věci z "Road To Rouen" jsou tady už jiní a lepší. "Diamond Hoo Ha" je sice deska s průměrnými písničkami, obyčejnými texty a jednoduchou instrumentací, ale copak byli Graham Chapman, John Cleese či Eric Idle samotným středobodem herecké geniality? Jednou byli cirkus, tak bavili. A Supergrass jsou tady ze stejného důvodu. A mě jejich diamantové hoo ha zatraceně baví.