Berounská electro-popová kapela The Trial natočila v roce 1990 svůj první singl "In The Fiction Press". Protože měli sebevědomí na rozdávání, rozhodli se poslat vinyl s dvěma anglicky zpívanými písněmi nejen do českých a slovenských médií, ale i za hranice. Někdo neodpověděl vůbec, jiní napsali zdvořilé, přesto odmítavé dopisy. "Až jednou přišel pohled od světoznámého DJe Johna Peela," vzpomínají na svém webu. "Psal, že ho naše zásilka potěšila a že singl zařadí do svých pořadů na BBC. Na konci textu přidal, že by nás rád poznal, kdybychom měli cestu kolem." The Trial, kteří byli zrovna uprostřed natáčení svého albového debutu pro firmu Monitor, na nic nečekali, vypůjčili si dvě auta, sehnali peníze a vydali se do Anglie. Tam se s Peelem setkali a díky jeho konexím se v Londýně dali dohromady s producentem Chrisem Parrym, který jim zajistil nahrávání druhého alba v Berlíně. Proč troškařit a omezovat se na domácí trh, když svět je tak velký? Na začátku 90. let, v časech nově nabyté svobody se všechno zdálo tak jednoduché.

Jenomže skutečnost byla trochu jiná. The Trial po počátečních drobných úspěších zjistili, že česká verze Human League a Visage není pro Brity zase až tak zajímavá, jak to zprvu vypadalo. John Peel o pár let později pro západ objevil Ecstasy Of Saint Theresa či Here, ale ani jím natočená EP s "Peel Sessions" z nich velké hvězdy neudělala. Sny o velké slávě na západě se brzy rozplynuly nejen jim, ale dalším českým a slovenským interpretům, kteří si na ni dělali zálusk. Není třeba být úplným pesimistou či národním sebemrskačem, když chceme konstatovat, že Česká republika hraje ve světě populární hudby roli venkova. Co si budeme namlouvat, velké věci se dějí jinde. Přesto nikde není napsáno, že se i na vesnici nemůže narodit někdo, kdo později ve velkoměstě dokáže velké věci. Aby to udělal, musí se ale ze všeho nejdříve pořádně vysprchovat, hodit se do gala a vísku urychleně opustit.

Někteří pochybovači možná budou tvrdit, že úspěch "Falling Slowly" je více zásluhou irského frontmana The Frames než naší reprezentantky. Nicméně osud Glena Hansarda je s Českou republikou v posledních letech natolik pevně svázaný, že bychom mu mohli fandit, i kdyby se o ceny ucházel jenom sám. Píšu o tom, protože v globální populární hudbě se už dávno na národnosti nehraje. Je producent a zpěvák Akon Senegalec, nebo Američan? Jsou Guillemots Britové, když mezi jejich členy patří Brazilec a Kanaďanka? A co americký rapper Nironic žijící v Praze? O klávesistovi a skladateli Janu Hammerovi se dodnes v encyklopediích píše jako o Čechovi, ačkoli už čtyřicet let žije za hranicemi. Nejslavnějšího českého hudebníka populární hudby z něho dělají úspěchy, které měl za oceánem v osmdesátých letech, tedy v době, kdy se o něm v Československu mlčelo.

Sláva díky seriálu
Srpen 1968 trávil Jan Hammer v klubu Domincil v Mnichově. Tehdy dvacetiletý pianista ze slavné muzikantské rodiny patřil mezi velké jazzové objevy a díky politickému uvolnění mohl konfrontovat svoji hudbu s tím, co se dělo ve světě. Když se dozvěděl o okupaci Československa, rozhodl se na západě zůstat. Jan Hammer ml. po emigraci vystudoval jazz na proslavené bostonské Berklee College Of Music a přestěhoval se na Manhattan, kde se v roce 1971 přidal ke kapele Mahavishnu Orchestra. V jedné z nejzásadnějších fusion skupin působil dva roky a natočil s nimi třeba klasické jazz-rockové album "The Inner Mounting Flame". Pak sestavil vlastní kapelu The Jan Hammer Group, která kromě sólových desek hraje také na albech Jeffa Becka z konce 70. let. Hammer se na nich podepsal i autorsky, na desce "Wired" (číslo 16 na Billboardu) má jednu skladbu, na "There And Back" dokonce tři (číslo 21 v Billboardu). V osmdesátých letech se Hammer stal vyhledávaným studiovým hudebníkem, objevil se třeba na prvním sólovém albu Micka Jaggera "She's The Boss" nebo další desce Jeffa Becka "Flash".

Za provedení skladby "Escape" obdržel Jeff Beck v únoru 1986 Grammy v kategorii nejlepší výkon v rockové instrumenálce. "Escape" napsal pro Becka právě Jan Hammer, ale cena byla za instrumentální provedení, ne za autorství. Z únorového ceremoniálu přesto československý rodák neodcházel s prázdnou. Za "Miami Vice Theme" si odnesl dva gramofónky, a to v kategoriích nejlepší popová instrumentálka a nejlepší instrumentální skladba. Píseň pochází z velmi úspěšného televizního seriálu "Miami Vice", pro nějž Hammer skládal v šibeničních termínech hudební stopu. Jeho znělka se stala tak populární, že vyšla i na singlu a ani to ještě nebyl konec. Během několik týdnů se "Miami Vice Theme" vyšplhala do Top 30 tanečního, r'n'b i rockového žebříčku, ba co víc, na začátku listopadu 1985 skladba dokonce stanula na čísle jedna hlavního singlového pořadí The Billboard Hot 100. Hammer na čele vydržel jeden týden, než ho vystřídali Starship s "We Built This City". Do dnešní doby je to poslední instrumentální skladba, která se dostala na vrchol hlavního žebříčku Billboardu a Hammer je jediný rodák z tehdejšího východního bloku, kdo dosáhl takového úspěchu. Jen pro zajímavost, Československo je jednou ze čtrnácti evropských zemí, jejichž vlaječka se objevuje u vítězů hlavního singlového žebříčku Billboardu.

Úspěch "Miami Vice Theme" byl celosvětový. V Británii se singl ve stejné chvíli vyšplhal na pětku. Ještě dodám, že první soundtrack k seriálu se držel na čele albového žebříčku jedenáct týdnů. Dodnes je to nejprodávanější soundtrack k televiznímu seriálu a Jan Hammer na něj napsal pět z jedenácti skladeb. U příležitosti filmové verze "Miami Vice" vyšla skladba znovu na singlu před dvěma lety a probojovala se na sedmičku žebříčku Adult Contemporary, který shromažďuje hratelnost v rádiích zaměřených na posluchače mezi 25 a 54 lety. Dva roky po úspěchu na Grammy natočil Hammer pro seriál další úspěšnou instrumentální věc. Na druhém soundtracku dostala jméno "Crockett's Theme" a ačkoliv v USA do žebříčku nepronikla, Hammer se singlem slavil úspěch v Británii, kde bodoval na čísle dva. V roce 1991 vyšla znovu v nové verzi a dostala se na číslo 47, ale ani to ještě nebyl konec. Předloni se "Crockett's Theme" dočkala další verze, tentokrát s rapperem TQ a slušně se prodávala na evropských iTunes. Jan Hammer je dodnes považován za průkopníka elektronické syntezátorové hudby v rámci popu a velký vliv má i na hudební soundtracky. Jeho skladby z osmdesátých let možná zestárly rychleji, než se čekalo, což ale samozřejmě neumenšuje úspěchy, jichž s nimi dosáhl. Společně s Antonínem Dvořákem a Leošem Janáčkem je Hammer asi nejznámějším českým hudebníkem ve světě.

Jazz kontra disco
Do dějin jazzu v časech fusion horečky se zapsal další český rodák - basista a baskytarista Miroslav Vitouš. Je o rok starší než Hammer a společně s Alanem Vitoušem hráli v jazzovému triu. V roce 1966 Vitouš odjel do New Yorku, kde už po událostech ze srpna 1968 zůstal. Fenomenální basista hrál s Milesem Davisem nebo Chickem Coreou a v roce 1971 spoluzakládal s Wayne Shorterem a Joe Zawinulem skupinu Weather Report. Vitouš hrál s fusion legendami tři roky a poslední album kapely s Vitoušem jako stálým členem "Sweetnighter" bodovalo na americkém žebříčku na čísle 85. Po odchodu hrál s Herbie Hancockem nebo Jackem DeJohnettem, kteří se objevují například na jeho čtvrtém sólovém albu "Magical Shepherd" z roku 1976.

Na stejné desce najdete také devítiminutovou skladbu "New York City", která z Vitouše udělala hvězdu i mimo jazzové kruhy. Patří totiž mezi nejzdařilejší pokusy spojit jazz, funk a disco a ve svém oboru je to klasika. Skladba produkovaná Davidem Rubinsonem (spolupracoval s Herbie Hancockem na jeho zásadních albech ze 70. let) vyšla i na dvanáctipalcovém singlu, který je dnes vyhledávanou sběratelskou raritou. "New York City" se protáčelo v newyorských klubech The Loft a Paradise Garage, kde se zrodila disco horečka, a i v našem desetiletí vychází ve vinylových reedicích pro DJe. Důkazem budiž, že v roce 2004 ji hráli ve svém mixu "How To Kill The DJ, Pt. 2" skotští Optimo. Je to také jediná Vitoušova skladba, kterou registrovaly žebříčky Billboardu, když jí v roce 1976 patřilo číslo sedm v dnes už neexistujícím žebříčku Disco Singles. Od poloviny 80. let žije Vitouš ve Švýcarsku a věnuje se převážně akademické práci.

Rock'n'roll na kost
Česká republika dala světu dva významné jazzmany, ale jediným Čechem, který kdy zanechal výraznější otisk v dějinách rocku, je Ivan Kral. Do USA se přestěhoval v roce 1965 na žádost svého otce, který zde pracoval, a po okupaci už tam i zůstal. Kral působil v ranné verzi Blondie (jmenovali se Angel And The Snake) a v roce 1975 se seznámil s Patti Smith, která ho přijala do své kapely. Hrál na jejím slavném albu "Horses" a autorsky se do tvorby zapojil od následné desky "Radio Ethiopia". Jeho skladbu "God Speed" například najdete na b-straně singlu "Because The Night", nejúspěšnějšího hitu Patti Smith Group v britském žebříčku (v roce 1978 figuroval na pětce).

Nejslavnější Kralovou písní je určitě "Dancing Barefoot", jedna ze tří skladeb z alba "Wave" Patti Smith, které v roce 1979 figurovalo na 18. místě amerického žebříčku. V roce 2004 časopis Rolling Stone zařadil píseň na 323. místo v pořadí pěti set nejlepších skladeb všech dob. Coververzi "Dancing Barefoot" oficiálně vydali U2 (byla b-stranou "When Loves Comes To Town"), Simple Minds nebo The Mission. Poté, co Smith kapelu rozpustila a odešla na mateřskou dovolenou, přidal se Kral k praotci punku Iggy Popovi. S frontmanem The Stooges vytvořil autorskou dvojici na albu "Party" (číslo 186 na Billboardu), z něhož pochází i "Bang Bang", jež figurovala v roce 1981 na čísle 35 v žebříčku Club Play Singles. Píseň později natočil ve svérázné coververzi David Bowie na album "Never Let Me Down". Ivan Kral je také autorem "Every Step Of The Way", kterou dotlačil John Waite na číslo 25 hlavního amerického singlového žebříčku. Kral se po roce 1989 vrátil do Čech a produkoval třeba úspěšné album Lucie "Černý kočky, mokrý žáby" nebo debut Anety Langerové.

Další otisk českých interpretů v nejsledovanějších amerických a anglických žebříčcích už nenajdeme, a tak se při měření jejich úspěchů dostáváme do oblasti dojmologie. Sami si rozhodněte, jestli je větší úspěch, když Karel Gott a Helena Vondráčková naplní newyorskou Carnegie Hall nostalgickými americkými Čechy, nebo když stejný sál naplní Iva Bittová oslavovaná v místních avantgardních kruzích. Samozřejmě musím dodat, že Karel Gott je opravdu velmi slavný v německy mluvících kruzích. V roce 1968 jeho album "Die Goldene Stimme Aus Prag" vedlo německý žebříček a v záloze má ještě dvě místa číslo dvě a jednu trojku. Naposledy byl ovšem v Top 10 v roce 1981. V německým singlovém žebříčku bodoval sedmnáctkrát, nejvýše s "Was damals war" na osmičce v roce 1969.

Šance mimo mainstream
Když se podíváme do minulosti, zájem o české (tehdy československé) interprety narůstá v okamžiku, kdy se naše země dostává do světového zpravodajství díky významných politickým událostem. Stalo se to mezi léty 1967 a 1968, kdy Olympic, Golden Kids nebo Hana Hegerová koncertovali v pařížské Olympii. Plastic People Of The Universe západ zajímali stejně tak hudbou jako svými problémy s komunistickým režimem. A to první rozhodně není nijak bezvýznamné, "Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned" je dodnes považováno za důležité album rockové avantgardy 70. let. Když pak v roce 1989 padla železná opona, Laura a její tygři, Sto Zvířat nebo Mňága a Ždorp mohli využít euforie a vyjet na turné po západní Evropě. Jakmile zájem o "exotickou" hudbu emancipovaných národů střední a východní Evropy odpadl, reálné úspěchy - v tomto případě vydání desky v zahraničí - se už daly spočítat na prstech jedné ruky. Mezi ně určitě patří zmíněná Iva Bittová nebo Už jsme doma, kteří jsou na Západě vidění jako pokračovatelé estetiky PPU.

Jak ukázal nedávný příklad Sunshine, uspět v zahraničí je dnes podstatně těžší než dříve a mnohdy ani tvrdá práce a pilné koncertování slávu nutně nezaručí, když chybí pověstné štěstí. Masový úspěch bude i nadále dílem náhody. Nechci tvrdit, že se to nepodaří, ale hrát rock nebo pop lépe, než se hraje v Americe, se nám nikdy nepodaří. Interpreti ze střední Evropy ale mají šanci uspět v menšinových žánrech. Příkladem budiž Druhá tráva v bluegrassu, Master's Hammer a Root v black metalu nebo Gipsy.cz v oblasti world music. To je ostatně pole, kde by z našich luhů a hájů mohlo přijít něco opravdu úspěšného. Tedy ne měřeno žebříčky Billboardu, ale ohlasem fanoušků. Ostatně pokud jsme v posledních deseti letech slavili ve světě nějaké stabilní úspěchy, tak je to právě tento žánr: Věra Bílá & Kale, Traband nebo zmínění Gipsy.cz.

Na samotný závěr jsem si nechal příklad, který popírá vše, co jsem napsal výše. V roce 1993 se na šestém místě UK Indie Chart objevilo EP "...fluidtrance centauri..." od českých Ecstasy Of Saint Theresa. Musím dodat, že tento žebříček byl tehdy ještě velmi prestižní a objevit se v něm nebylo vůbec jednoduché. Jejich úspěch určitě nebyl součástí žádné historické události a navíc hráli (velmi originálně) hudební styl, který v té době v Británii letěl, tedy shoegaze. Pak ale firma Go!Discs, které EP vydala, zkrachovala a původní sestava EOST se rozprchla a z trvalé slávy nebylo nic. A Jan Muchow se vrátil zpátky na vesnici.

Za pomoc s přípravou článku děkuji kolegům z musicserveru, hlavně pak Tondovi Kocábkovi.