Písničkář Stephin Merrit je tak trochu šílenec a svým chováním a přístupem mi leckdy připomene další magory - The Mars Volta. Jak The Magnetic Fields, tak The Mars Volta umí udělat silnou popovou věc. Jenže mnohem radši experimentují a plácají se v tak strašně umělém umění, až se vlastně leckdy topí v umučující umíněnosti. V držení představ o hudební dokonalosti. Je to tak trochu případ i aktuální desky "Distortion", kdy na řadu přichází výborné melodie, ale nebyl by to Merrit, aby je neposlal do hajzlu jednoduchým pomáčkáním zvukovými vlnami, šumem a zkreslením.

Ano, někdy je to opravdu neotřele zábavné, jenže jinak fakt nevím, proč mám čtyřicet minut poslouchat desku se zvukem jak z kanálu, když se pod tím vším skrývají vlastně křehké a melodicky nosné písničky. Asi kvůli tomu, aby The Magnetic Fields zůstali oblečeni v kabátě spíchnutém jehlou Underground a všem dokázali, že si mohou dělat, co chtějí. A to samozřejmě mohou, protože kdyby nemohli, tak tohle cédéčko asi těžko vyjde. Ehm...

Stephin se v textech umělecky posunul zase o trochu dál a v podstatě se dá říct, že jen různými formami spílá na svůj věk. Podle všeho je mu smutno po dvou křížcích, zahořkl a kromě muziky a chlastu už ho toho moc nezajímá. Samozřejmě se nebojím, že hodně z těchto silných slov je myšleno v nadsázce. The Magnetic Fields spolupracují s údajně dlouholetou známou Shirley Simms a z této spolupráce vznikla minimálně jedna geniální píseň - "California Girls", která jako by vzdávala hold Chumbawambě.

Silné písně s melodiemi, které se houpou po vyhřátých vlnách pohody, doplňují vlastně spíše negativní, skoro smutné texty a v pozadí je neustále přítomna ona rušící distorze. Tedy pro mě rušící, je mi jasné, že pro mnoho nejen fanoušků to bude znamenat unikátní tah, jak se opět vymezit. Po nestravitelném a po uši zamilovaném balíku "69 Love Songs" a desce "I" jsou nicméně The Magnetic Fields zpět v celé své kráse. V kráse, která je úmyslně poničena elektronikou. Kdybyste nevěděli, tak je to umění.