Nejsi, chlapče, u haly patřící Sazce, říkám si hned na parkovišti u ostravské ČEZ Areny, platíc za celovečerní parkovné pouhou padesátikorunu. I to pivo v četných bufetech zde, na drsném moravském severu, stále počítají na půllitry a nikoliv na podivné čtyřdecáky. Však také rozjařených spoluobčanů přibývá ještě před počátkem vystoupení legendárních Pink Floyd tempem, nad kterým se tají dech. Růžoví floydové, jako ostatně nikdo, nemládnou, ale jejich geniální hudba stále táhne. Na ploše a v ochozech stadionu do play-off se neprobojujivších vítkovických hokejistů se vcelku pohodlně rozesadily dobré čtyři, možná i pět tisícovek natěšených diváků a posluchačů. Známý oblouk nad podiem sice již nenese tolik reflektorů, jako když zněl před čtrnácti lety na Strahově "Divison Bell", stejně tak světelný kruh s promítacím plátnem uprostřed působí poněkud chudším dojmem. Navíc jsou na něm před začátkem představení vyobrazeny zvláštní verze obalů slavných alb jako "Wish You Were Here" či "The Dark Side Of The Moon", na kterých figurují klokani.

Akademickou čtvrthodinku po avizované devatenácté hodině se ze záznamu ozývá tklivá harmonika a postavy hudebníků a sboristek přicházejí za zatím vlažnějšího potlesku na pódium. Ozývá se mohutný úder do bicích, zakvílí kytara a "So ya thought ya might like to go to the show!" Publikum okamžitě přidává na intenzitě aplausu a já cítím zklamání a nadšení zároveň: jen opravdu zcela výjimečně dostane se uchu posluchačově tak kvalitního zvuku, jaký lze na tomto koncertě vychutnávat hned od prvních tónů, na druhou stranu se překvapivě jedná jen o (byť fantastické!) stereo. Co se mohlo stát, že Floydi rezignovali na to, co léta na svých vystoupeních průkopnicky propagovali, tedy famózní kvadrofonní zvuk? Nevím, ale zadní reproduktory na rozdíl od Strahova zkrátka chybí. Tak či tak během úvodní pětipísňové sekvence, kompletně pocházející z legendární "The Wall", muzikanti i sboristky předvádějí, že opravdu umí. Dokonce marně přemýšlím, zda basu na krku má nějaký najatý muzikant, nebo se snad vrátil sám Roger Waters? Vypadá mladší, také účes je jiný, ale ta hlasová podoba! Sic hlasivky zdají se nemít tolik síly, leč co, nikdo nemládneme. Jediné, co mi malinko nevoní, jsou prodloužená kytarová a klávesová sóla, taková lehká muzikantská onanie. To přeci Gilmour ani Wright nikdy nemívali za potřebí. A navíc: jakoby ti Gilmourové byli na pódiu dva! Dělí se měrou spravedlivou o pěvecké i kytarové party a hlas mají k nerozeznání podobný. Divné...

Následují výlety na alba novější i starší a první, padesátiminutová část koncertu je zakončena lehce (ale vskutku jen lehce) psychedelickou vzpomínkou "One Of These Days", při které se na pódiu zjevuje obrovský, nafukovací, do rytmu poskakující - kdo myslíte? Ano, klokan! O následné přestávce však také paní za mnou sedící hlasitě se domnívá, že to byl zajíc, navíc praví, že jest zklamána, neb "...to přeci mělo být prase, no ne?!" Po dvaceti minutách, během kterých je umožněno návštěvníkům koncertu navštívit toaletu a nerušeně pomocí nových ostravarů dokončit na sobě dílo zkázy (letící poloplný kelímek zasáhl do hlavy mého souseda již během první části představení, zbroceni zlatistým mokem jsme tak všici v okolí několika metrů čtverečních), leč hned po pauze přichází skvost v podobě skvěle podané "Shine On You Crazy Diamond", na plátno jsou promítány animace vycházející z grafiky bookletu alba "Wish You Were Here", zasazené do nových souvislostí, a já jsem věru spokojen. Tedy až na tu zatrolenou scházející kvadrofonii, chybí skladbu od skladby víc a víc.

Abych s tím žalováním na zlenivělé Floydy jen tak neskončil, v mohutně aplaudované "High Hopes" jsou údery na zvon pouštěny z předtočeného záznamu! Kde jsou ty časy, kdy pomocný perkusionista (jistě, pro Nicka Masona by to byl úkol poněkud nedůstojný) tloukl do obřího zvonečku kladívkem?! Nicméně i druhá část koncertu je vydařená, byť se opět sóluje místy nezdravě moc a rádio před "Wish You Were Here" je evidentně naladěno na jinou stanici než tomu bylo dříve. Zřejmě na nějakou australskou. A nakonec, při závěrečném hymnu "Comfortably Numb", se paní za mnou sedící dočkává i onoho olbřímího prasete s rudě svítícími očičky. Spolu s jedním přídavkem je celá show po dvou a půl hodinách u konce. Fanda zamáčkne slzu, kritik si poví, že tomu přeci jen cosi scházelo, a těch klokanů že bylo opravdu nemálo. Moje osobnost je mezi tyto dvě polohy lehce rozpolcena, leč v jádru spokojeně mířím dlouhé hodiny nocí k domovu.

A teď malinko vážně. Ze tří opravdu světově proslulých revivalových kapel, jejichž koncerty jsem měl to potěšení navštívit (tedy Australian Doors v Lucerně, The Bootleg Beatles ve Sportovní hale a Australian Pink Floyd v ČEZ Areně), měli možná APF nejtěžší pozici, co se týče zejména technické náročnosti kopírované show. Faktem je, že jejich výkon byl velmi profesionální, takřka bezchybný, ale také malinko studený a bez radosti. Jako by na kapele byla znát únava z letitého objíždění světových pódií s hity někoho jiného. Ale fanoušek měl bezpochyby zážitek když ne autentický, tak minimálně poloautentický.

Setlist koncertu: In The Flesh, The Thin Ice, Another Brick In The Wall Part I., Happiest Days Of Our Lives, Another Brick In The Wall Part II., Learning To Fly, Money, Keep Talking, One Of These Days, Shine On You Crazy Diamond Part I., Time, Great Gig In The Sky, Goodbye Blue Sky, Emty Spaces, Young Lust, High Hopes, Wish You Were Here, Comfortably Numb, přídavek: Run Like Hell

Australian Pink Floyd, ČEZ Arena, Ostrava, 2.3.2008