Po téměř třiceti letech v čele The Cure a po dvanácti vydaných a třináctém připravovaném albu má možná Robert Smith na čase shodit ten nemožný účes. Proč to neudělá? Aby se ráno mohl učesat na pěšinku a jezdit metrem inkognito? Asi těžko. Střapatá hlava už je obchodní značka. Snadno rozpoznatelná, ale o to víc out. Člověk, který nesvléká lidi do negližé, by mezi dvanácti tisíci lidmi v pražské HC Sparta Aréně trička se Smithovým portrétem skoro nenašel. A to byl v předsálí ověšen podobným artiklem poměrně rozsáhlý stánek. Z něj by se ještě dalo pořídit oblečení s drobným, v Cure stylu roztřepaným nápisem na čepici nebo na prsou. Ale ježatá hlava?

Před osmnácti lety, kdy The Cure stáli na vrcholu a hráli v Praze poprvé, vzaly holešovickou halu útokem kopie Roberta Smitha se vším všudy včetně líčidel. Dnes by šly počítat na prstech ruky. Postpunkové image kapely zrozené v roce 1976 se prostě přežilo. V davu stáli čtyřicátníci v kožených bundičkách a třicátníci, jak přišli z práce. Koncert se přesto nezvrhl ve vzpomínkovou akci. Na druhou stranu počet "platících diváků", kteří se narodili někdy poté, co kapela přišla se svým nejtemnějším albem "Pornography" (pátá řadovka včetně "Boys Don't Cry", 1982), musel veterány těšit a potvrdil, že má stále vliv. Ostatně, není se co divit - v dnešní záplavě indie rocku, post-rocku a post-punku platí The Cure za jedny z hlavních inspirátorů, takže nadšení teens mají povinnost je poslouchat.

Stačilo jen pár prvních tónů protahovaného komorního intra skladby "Plainsong" a všechny pochybnosti o vyčpělosti ustoupily. The Cure vítězí, až z toho mrazilo v zádech. Scéna na první pohled působila jednoduše a nenápadně, ale když se poprvé rozsvítila, bylo jasné, že ji sestavovali hračičkové. Modré kužely reflektorů se při úvodní skladbě protínaly způsobem, který evokoval pavučiny, dávný atribut kapely. Později na Smitha směřovala ostrá bílá světla rozestavěné v půlkruhu za bubeníkem, tříštila frontmanovu siluetu a měnila ji v regulérní strašidlo.

Superlativy pokračují: tak dobré ozvučení hala na Spartě už dlouho neměla (a možná The Cure už dlouho nepředvedli tak dobrý sound). Kytary zněly mnohem ostřeji a rachotily víc než na původním nahrávkách. Rytmika důraznější, dokonce víc taneční (jsou to vůbec ještě The Cure?). Oproti originálním aranžmá chyběly v aktuálních koncertních verzích klávesy, když se nedalo jinak, zaskočily za ně samply. Byla to úleva: zvuk samohrajek z osmdesátých let by dnes zákonitě zněl legračně.

Publikum se ale rozhýbávalo jen velmi zvolna. Smith si někdy v polovině tříhodinového maratónu postěžoval, že lidi jsou "tak nějak ticho". Britský kotel, kdy publikum fotbalovým chorálem hučí nápěvy z jeho skladeb, snad v Praze ale ani čekat nemohl. Zvlášť, když dav nijak neburcoval; většinou jen stál a svíjel se nad kytarou či mikrofonem.

Na druhou stranu je pravda, že většinou žádné roztleskávače nepotřeboval. Úvodní skladba zdaleka nezůstala jediným silným momentem. Při "Pictures Of You" opět ohromil osvětlovač, tentokrát až kýčovitou scénou, během níž se celé pódium rozblikalo jako zrcátková disco koule. I před turné bylo bez debat, že "The Kiss" v sobě skrývá psychedelický potenciál, až letos ho ale kytarista Porl Thomson, vedle zpěváka jediný původní člen sestavy, zhmotnil téměř v Hendrixově stylu. Kapela si dokonale pohrála s "Never Enough" - těžko si představit, že by někdy dřív hrála tak funky. Úplná extáze ale přišla s "One Hundred Years". To nebyl zvuk kytar, ale sirény, které sváděly Odysea! To vše samozřejmě provázel bezchybně čistý Smithův projev.

A závěr? Kromě tří přídavků dostala pražská hala ještě jeden dárek: The Cure vůbec nezahráli "Friday I'm In Love", jediný úspěšný průnik kapely na popscénu.

Obsáhlou fotogalerii z koncertu si prohlédněte ZDE.

The Cure, 65daysofstatic, HC Sparta Aréna, Praha, 21.2.2008

Autorem článku je Tomáš Menschik, redaktor časopisu Týden.