Od Shyamalanova filmu "Žena ve vodě" jsem nezažil takovou troufalost, aby si sám autor zhodnotil své vlastní dílo, a to přímo v jeho rámci. "Am I too young? / Am I too old? / Is there something wrong with the radio," ptají se Orson v úvodní písničce svého druhého alba "Culture Vultures", které navazuje na pozoruhodný debut "Bright Idea", a neodbytně pokračují: "It doesn't rock / It doesn't roll..." Nevím, jestli Orson opravdu za těch sedmnáct měsíců tak zestárli (či omládli), ale něco opravdu špatně je. A možná ani ne v tom rádiu. Ona totiž tahle Orsoní albová dvojka dělá čest svému jménu a vyzobává z kulturních umrlců to nejprohnilejší.

Prvotina "Bright Idea" v tomhle směru byla v lecčems podobná. Taktéž se semkla se svým jménem a přinesla svěží hudební nápady, kterým vévodila démonicky chytlavá písnička "No Tomorrow". Zbytek byl příjemný kytarový popík, který sice magicky neelektrizoval chloupky v okolí šíje, ale zatraceně dobře se u toho četlo, učilo, uklízelo - prostě dělaly všední věci. Nevyžadovalo to po vás žádnou pozornost a svou samozřejmostí vás to naplňovalo. "Culture Vultures" je přesný opak. Svým zvukem a mohutností si o pozornost přímo říká a nenabízí nic. Jen neoriginální resuscitaci zapomenutých outsiderů let sedmdesátých.

Očekával jsem další kompletní album, ve kterém má každá písnička své místo a tvoří kvalitní celek. Místo toho jsem dostal jedenáct stejných rádiovek, které se slévají jedna ve druhou, čtyřicet minut pomrkávání napříč celým posluchačským spektrem. Ano, je to mokrý sen každého hudebního producenta, ale je utrpení si tuhle desku pustit podruhé. Ono se to dalo tak trochu předpokládat a někteří to Orsonům také věštili: kapela jednoho hitu, sex na jednu noc, prázdninová láska... Nic víc. Po téhle parodii na svůj nadějný debut mi nezbývá, než se do tohoto tábora přihlásit.