Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát se zmíníme o Modeselektor, Silverchair, Glorii Estefan a Ivu Jahelkovi.

---

Dan Hájek: Modeselektor - Happy Birthday! (2007)

Na náhradní termín festivalu Electronic beats byli ohlášeni Modeselektor, kteří loni vydali dle mého vkusu povedenou desku "Happy Birthday!". Gernot Bronsert a Sebastian Szary si na natáčení pozvali i několik hostů, nejvýraznější je asi Thom Yorke, který zpívá ve skvělé "The White Flash", což lze chápat jako protislužbu za jejich remix Thomova tracku "Skip Divided". Oproti debutu "Hello Mom!" mi přijde dvojka vyšperkovanější a prolíná se tu i více stylů. Nechybí tady ani jejich kámoš Apparat, s nímž udělali jednorázový projekt Moderat, na "Happy Bithday!" si to zopákli v kompozici "Let Your Love Grow". Modeselektor chytře a s humorem mixují hiphopové postupy ("2000007") s electrem nebo glitchem. U "Hyper Hyper" se vždy usmívám od ucha k uchu, protože si zde dělají neskutečnou prču z raveových důchodců Scooter. By mě fakt zajímalo, jestli to slyšeli a jestli se třeba neurazili. "Happy Birthday!" je hodně pestrá záležitost.
Nejlepší skladby: "The White Flash", "Hyper Hyper", "B.M.I."

---

Zuzka Macháčková: Silverchair - Live At Rock Am Ring '03 (2003)

Silverchair jsou pro fanouška grunge naprostá nutnost, není možné, abyste je neměli rádi. Jen díky svému talentu se ze školní kapely stali nejúspěšnější australskou skupinou, která si získala četné příznivce po celém světě. A dokázala si tuto pozici obstojně udržet až doposud, přestože osud jim nedal nic zadarmo, hlavně zdravotní problémy zpěváka Daniela Johnse ztrpčovaly život nejenom jemu, ale také ohrožovaly existenci celé kapely. Záznam koncertu z německého festivalu Rock Am Ring, kde Silverchair vystupovali před pěti lety, je raritkou a pěknou ukázkou, jak jejich nejznámější písně - rozsáhlé, majestátní, místy až epické songy plné emocí - zní naživo. A protože Daniel Johns není žádný mlčenlivý pobuda zaujatý sám do sebe, místy se i pobavíte ("tleskáte, jako by měl přijít... řekněme... kytarista Bon Jovi - tleskejte tak, aby přišel zpěvák Aerosmith!"). Z jejich hudby je cítit cosi, co dobře známe ze seattleské scény, ale na rozdíl od dlouhé řady postgrungeových kapel, které celý žánr akorát vykrádají a v horších případech vykrádají i sami sebe, Silverchair přišli s něčím úplně novým. Stačí si poslechnout "Emotion Sickness", která uvádí tuto nahrávku, a jediné, co si řeknete, bude: "Krása, nemám co dodat."
Nejlepší skladby: "Emotion Sickness", "Tuna In The Brine", "Ana's Song"

---

Tomáš Parkan: Ivo Jahelka - Ať žije spravedlnost (1989)

Už jednou jsem v téhle rubrice psal, že občas uvítám humor v hudbě (a teď nemyslím naši taškařici s "Chinese Democracy"), a tak jsem jednou musel vzpomenout i soudničky. Vždycky jsem přemýšlel, zda mají i jiné státy tenhle druh humoru, jestli mají svého Ivo Jahelku. Dost možná jsme jediní. Dlouho jsem zvažoval, kterou Jahelkovu desku zmínit - každá má své kouzlo a specifikum doby. Nakonec jsem sáhl po jeho druhém LP "Ať žije spravedlnost", na kterém už spolupracoval s kytaristou Milošem Dvořáčkem a akordeonistou Mílou Dědkem. Deska je záznamem koncertu z pražského Semaforu a přirozená odezva publika výborně podtrhuje autenticitu a humor nahrávky. Samozřejmě toto nejsou desky, které by se daly poslouchat neustále, či se daly považovat za nějaké hudební klenoty, ale byla by velká škoda na ně zapomenout. Jednou za čas pobaví a jsou důkazem toho, co všechno jsou lidi schopní vymyslet, co je možné, aby se souhrou různých náhod stalo, a čeho je, respektive byl schopný náš státní aparát. Primárními jsou samozřejmě příběhy, jež Ivo Jahelka mistrně přepsal do zpívatelné formy, a hudební složka je až na druhém místě. Jahelka ovšem vychází z tradic českého písničkářství, které v jeho podání má povětšinou velmi hravý nádech a chytlavé refrény. Máte-li, stejně jako já, rádi jemně načernalý humor, neváhejte zašátrat v diskotéce, možná budete překvapeni, jak vás dvacet let staré příběhy pobaví a oceníte geniálnost nápadu zhudebňovat soudničky.
Nejlepší skladby: "Balada o hrubé neslušnosti", "Balada aprílová"

---

Pavel Novák: Gloria Estefan - Cuts Both Ways (1989)

Přiznám se, že co se hudby celkově týče, Gloria Estefan je pro mě jednou z největších umělkyň. Je pravda, že velké zásluhy za její úspěch nese její manžel Emilio, ale sama Gloria nezůstává nijak pozadu. Je to textařka, skladatelka, producentka a vynikající zpěvačka s jedinečným hlasem. V osmdesátých letech slavila úspěchy jako vokalistka kapely Miami Sound Machine. V roce 1989 přišla s první sólovou deskou, i když i ta vznikla za přispění zmíněné kapely. Většina skladeb je z autorské dílny samotné Glorie a pro spoustu fanoušků je tahle deska právě tou její nejlepší. Jedno oficiální nej si každopádně připsala - s více než deseti miliony prodaných nosičů je její deskou nejprodávanější. Pochlubit se může takovými hity jako "Don't Wanna Loose You", "Get On Your Feet" nebo nádhernou baladou "Here We Are", kterou ze všech anglických Gloriiných balad považuji za tu nejlepší a nejkrásnější.
Nejlepší skladba: "Here We Are"

---