V jedné, a zřejmě ne jediné, hudební encyklopedii naleznete u hesla "Kravitz, Lenny" nepříliš lichotivé řádky o "neoriginálním rockerovi, přehnaně označovaném za nového Jimiho Hendrixe". Pod tato slova by se zřejmě nemálo z nás podepsalo. Faktem zůstává, že tam, kde se mnozí snaží o posun za hranice současnosti, vstříc k budoucnosti, přichází Lenny "pouze" s vášní a zaujetím pro napodobování všeho dávno minulého. Na druhou stranu lze mít pro zpěvákův odpor k hudební progresi jisté pochopení. S pár písněmi to totiž už zkusil a na růstu fanouškovské základny se to nijak zvlášť výrazně neprojevilo.

Už úderný slogan v názvu desky nám vysílá signál o časoprostorovém zakonzervování autorovy tvorby. Lennyho "revoluce lásky" zkrátka nevzplála z touhy po převratných změnách dosavadního řádu, jak tomu bývá u skutečných revolucí zvykem. Její plamen je spíše plamínkem a program víceméně bezobsažným pamfletem. Ti, již někdy brali Trockého ideje permanentní revoluční vřavy opravdu vážně, by měli dát od téhle desky ruce pryč, neb by se potázali se zlou. Nás ostatní a většinové, kteří si neberou kdejakou pokrokovou ideologii zase až tak moc k srdci, může ovšem nahrávka při dlouhé chvíli docela obstojně potěšit, snad i umělecky zasytit.

S rýpavou ironií v hlase by se dalo říct, že to, co zpívali Rolling Stones a jiní před třiceti čtyřiceti lety, zpívá Lenny Kravitz dodnes. Námětem a obsahem všech nových skladeb jsou ostatně stejně jako kdysi ženy ("A Long And Sad Goodbye") a láska k nim ("Love, Love, Love" nebo "Will You Marry Me"). Dokonce došlo i na něco málo vietnamských reminiscencí ("Back In Vietnam"). V pomalejších pasážích se Lenny přibližuje heartbreakovému projevu Lionela Richieho. Když už konečně sebere odvahu a prohrábne struny, člověk zase vytahuje z regálu starší desky Led Zeppelin. Z vrchu pak na vše dohlíží James Brown, Kravitzův velký vzor. Další jména bychom ale mohli tahat do nekonečna.

Oproti minulému a na zpěvákovy poměry výrazně různorodému kusu "Baptism" je novinka jednolitým kusem tvárnice, materiálem, jehož jednotlivé segmenty lze od sebe často i docela stěží odlišit. Kolik recenzí už ale umělci samotnému tento prohřešek vytýkalo a nic platné to stejně nebylo. Asi tedy nezbývá než se s touto a výše zmiňovanými chybami smířit, brát Lennyho s nadhledem takového, jaký je, a teprve potom si užívat to až dětské nadšení, se kterým tvoří. A nebo ho taky jako výrazně zpátečnického muzikanta definitivně zavrhnout a více se k němu nevracet. Volba je jen na vás.