Občas se to tak sejde, že z novináře se stane národní zrádce, vyvrhel, který pracuje na zakázku bůhvíjakých nepřátel. Tak třeba v pátek 25. ledna jsme s Honzou Dražanem, kolegou ze serveru Týden.cz napsali text, že nominace Markéty Irglové a Glena Hansarda na Oscara a zřejmě i na Grammy odporuje pravidlům kýžených cen. "Falling Slowly" je sice krásná balada, ale co naplat - vznikla mnohem dřív než snímek "Once", což je proti regulím, aspoň těm psaným. Jen se to objevilo na webu, čtenáři se do nás pustili.

Ano, počítali jsme s tím. V redakci si z nás dělali legraci: "Kluci, už to vidíme, jak budou lidi nadávat. Vždyť je to skoro, jako byste v roce 1938 šli do Berlína a darovali Hitlerovi Sudety." Trochu nadsazený příměr, ale reakce byla obdobná. Nejednou se objevila přirovnání, že jsme bonzáci a estébáci. To je ale hrubé nepochopení novinářské práce.

Reportér tu není od toho, aby někomu fandil, aby lobboval za české zájmy, aby mlčel jen proto, že se to nebude davu líbit. "Falling Slowly" zkrátka odporuje pravidlům, tak proč to tajit. Kdyby všichni ti remcalové zjistili něco podobného na některou z konkurenčních skladeb, jistě by spustili vyrvál, kterak to je nefér a že se to musí prošetřit. Jen se ale nepříjemnost dotkne českého kandidáta, všichni hází zpátečku.

Nejde tady přece o snahu poškodit Irglovou, ostatně nominaci písně měli kompletně na starost zřejmě američtí distributoři, kteří organizátorům z filmové akademie něco zatajili. Jakkoli to může znít pateticky: jde tady o pravdu, jde o férovost podmínek. Státní příslušnost sem, státní příslušnost tam.

Hodně trapným momentem celé události potom je, když režisér Jan Hřebejk do médií začne říkat, jací jsme bídáci, že přece "Falling Slowly" vznikalo konkrétně pro "Once", a to s pomocí režiséra filmu. Jakože ta píseň, kterou umělci hráli prokazatelně už v roce 2002, byla od počátku přípravou na "Once"? Tomu se nechce věřit. Spíš to vypadá, že pan Hřebejk plácal nesmysly, aby pomohl kamarádům. To je ale smutné, má radši mlčet, než si vymýšlet báchorky. Vždyť i Irglové otec, který z našeho zjištění neměl pražádnou radost, připustil, že skladba je skutečně starší. Ostatně Hansard to už dříve uvedl v jednom rozhovoru.

Tak si to shrňme: ano, lidsky bych byl opravdu rád, kdyby se Markétě Irglové podařilo některou z prestižních cen dostat, ale pochybnosti velí být přinejmenším opatrný. A fakt v tom není závist, že já, na rozdíl od moravské hudebnice, nejezdím přebírat sošky na ceremonie po světě.