Bylo by to pěkně dlouhé vyprávění, než by došlo na zmínku o první sólovce Petra Venkrbce. Prošel různými kapelami a styly, ale jeho "Alone" se nejvíc vrací k jazzu, i když vliv dalších směrů přeci jen zaslechnete. V závěru také podal pomocnou ruku Moimir Papalescu, jeho parťák z Magnetik a dnes již nefunkčních The Nihilists. Čekání na této cestě se ale vyplatilo, chce se to však obrnit trpělivostí a hledacím nadšením, pokud chcete pořádně rozkousnout jeho zpověď rozdělenou na dvacet jedna malých kousků.

V okruhu svého tvůrčího působení Petr Venkrbec používá i další jméno - Albert, a když se s prvotní nejistotou pustil do natáčení materiálu pro tuto desku, asi nečekal, jak do sebe vše hezky nakonec zapadne. Všechna ta inspirace a vlastní evoluční časové linie padly totiž na úrodnou půdu. Zasvěcení odhadnou postupy výrobních procesů známých ze spolupráce na Magnetik. Vedle umu hry na saxofon se tu prolínají ostatní nástroje a zásoba všech těch elektronických mašinek, bez kterých by to asi ani nevzniklo.

"Alone" sice plyne rychle, ale některé skladby se s těžkostí dohrabou k jedné minutě a po prvních posleších se může zdát, že daný nápad, použitá zvuková smyčka, nemají šanci pořádně vyniknout. Další zaskočení způsobují výše uvedené žánrové přesahy, kdy do chilloutové pohody z nenadání hrubě vpadne syrově neučesané elektronické harakiri. Ale pokud tomuto elaborátu propadnete, zjistíte, jak se postupně odkrývají všechny ty spojnice a dějové návaznosti. Je to pestrá mozaika stojící na jazzu s prvky electra, swingu atd.

Debut "Alone" Petra Venkrbce je propletencem nálad, které vcházejí do úzkého hrdla jeho vlastního nitra. V klidu svého domova do něj můžete nahlédnout, přesto si ale myslím, že vše vám na sebe neprozradí a kupa věcí zůstane do příště. Rozhodně se však nezalekněte oné prvotní nepřístupností materiálu, trpělivost přináší své ovoce.