Gorillaz sestavením alba tak trochu navazují na album "G-Sides" z roku 2002, ale zároveň něco uzavírají. Zřejmě uzavírají poměrně krátkou historii kapely, která toho však za dobu svého působení zvládla víc než dost. Minimálně za sebou nechala hodně kvalitních tracků, ať už z regulérních alb nebo remixů. Nedá se jim upřít ani určitá progresivnost a to, s jakým nadhledem celý ten humbuk kolem sebe brali - i když se stali hvězdami, pořád za sebe nechali vystupovat imaginární postavičky. Klóbrc dolů.

Dvojalbum "D-Sides" je jednoduše rozděleno - na prvním disku naleznete rarity, případně demoverze, na druhém jsou pouze remixy. Jednoznačně důležitější a zábavnější je disk první. Skladby sice absolutně nevhodné například do rádií, zato však skvěle podtrhující záběr této party kolem Damona Albarna. Hned u první písně (instrumentálka "68 State") se seznámíte s tím, o co tady jde, skladba s hitovým motivem, avšak nezatěžkána zpěvem, doplněna o vynikající zvuky v pozadí; vy můžete jen zavřít oči. Myslím, že každá věc je něčím zajímavá, a pro toho, kdo si oblíbil desky Gorillaz, je toto něco, co mít prostě musí, protože to na předchozí tvorbu navazuje a pořád je to senzačně zábavné.

Protáčení v mém playlistu se dočkala třeba chilloutovka "Hong Kong", kde v pozadí zní harfa, strojový rytmus bicích udává tempo a vše se aranžersky naprosto vymyká popové skladbě. Orchestr, znuděný Albarnův zpěv, klavír a nálada usínající čínské zahrádky s jezírkem. Geniální. Stejně jako následující "Highway", kde jsou typické lá-lá-la-lá sbory á la Beatles, píseň se táhne tempem sprintu nejtěžší ženy světa a do toho jazzový klavírní part. A závěrečná "Stop The Dams"? Nádherně nepovrchní balada a zároveň nejsmutnější věc, co tahle grupa nahrála. Dobrou noc.

Fúze. To je to, co Gorillaz potvrzují, že zvládají skvěle. Umění sloučit dub s rockovým feelingem, zaseknutými klávesy a naprosto ichtylním textem, aby to pořád znělo půvabně a svým způsobem melodicky popově, to opravdu umí jen oni. Na to, že je "CD one" vlastně pouze odpad a nepoužitý materiál, je to skvělá hudba, kterou kdyby Gorillaz vydali jako regulérní album, nic zásadního by se nestalo. Tedy možná jen pár brblalů by přiblble brblalo, že udělat z nějaké písně rádiovku bude trvat déle.

"CD two" je párty album. Remixy skočné, remixy usínací, ale především remixy extratřídové. Hned první "Dare" (které uslyšíte hned třikrát) od DFA je píseň rozmontována až na prostřední dužinu a na tu jsou postupně napínány další vrstvy - dvanáct minut totální radosti z hudby. V podobném duchu se nesou i ostatní remixy, někdy jsou rozebrány tak, že stěží identifikujete remixovanou skladbu, jindy se toho moc neděje, jako třeba při "Dare" od Juniora Sancheze.

Pokud vás někdy Gorillaz bavili, "D-Sides" vám tu radost rozhodně nezkazí. Už jen kvůli tomu, že se vyplatí poslouchat často, nabízí totiž mnoho vychytávek.