Jeden z neosobitějších souborů, jaké se v české popmusic pohybují, skupina Traband. Nahrávka se sice potkala s veskrze pozitivní odezvou u novinářské obce, přijetí u fanoušků ovšem bylo, jak ostatně naznačuje náš rozhovor, komplikovanější. Traband na albu dost radikálně proměnil svůj sound, snížil se také počet členů kapely. Žádná zprofanovaná world music, ale svižná, barevná, originální a stylově těžko uchopitelná deska. Teď, když se situace trochu uklidnila a dozrál čas na mírnou rekapitulaci, svolil frontman Trabandu Jarda Svoboda s emailovým rozhovorem. Jeho podmínkou bylo tykání, rozhovor přesto vznikal několik týdnů.

Když jsem byl na koncertu Trabandu v Ústí nad Labem, tuším že v květnu tohoto roku, velká část publika protestovala proti novému repertoáru, byly slyšet výkřiky jako "Pejska!". Byla ta počáteční fáze objíždění klubů s komornějším repertoárem bolestná?

Ano, co bychom si zastírali. Spousta fanoušků dechno Trabandu neunesla tu proměnu a dala nám to pěkně sežrat. Lidi prostě mají rádi to svoje jisté a nesnáší, když jim někdo narušuje jejich stereotypy. Jenže to je přesně to, co mě nejvíc baví.

Takže myslíš, že až se restrukturalizuje vaše fanouškovská základna, která si přivykne na komornější produkci, bude tě to nutit zase přichystat nějakou radikální změnu narušující stereotypy?

To ne. Potřeba změny nevzniká proto, abychom fanouškům udělali nějakou schválnost. Ale když si sám připadám stereotypní na pódiu, když kapela už příliš dlouho opakuje totéž, když zpívám pořád tytéž příběhy atd. V takových chvílích cítím potřebu vydat se jiným směrem.

Traband je nyní ve fázi, kdy si dáváte čas na skládání nových písniček pro větší sestavu, alespoň se to tak píše. Na rovinu: myslíš, že se někdy ještě vrátíte s velkou sestavou? Tím nemyslím návrat k dechnu...

K velké sestavě se čas od času vracíme průběžně, není to nic, co by bylo tabu, a mimo kapelu jsme pořád dobří kamarádi. Myslím, že když si o to písničky řeknou, nebudu mít žádný zábrany požádat ostatní spoluhráče, aby se zase připojili. Zatím mi ale vyhovuje tahle aktuální trojčlenka, pořád si myslím, že jsme ještě nenašli ten správnej zvuk a nevykřesali z toho mála, co máme, maximum.

Jaz Coleman v jednom rozhovoru řekl, že se mu zdá, že Češi potřebují zažít jakési národní smíření. Asi tušíš, že narážím na skladbu "Partyzán". Jak přesně je ten text myšlen?

Asi tak nějak podobně. Je to píseň o dědictví. Když zdědíš po tátovi košili, kterou nechceš, můžeš ji vyhodit. Když po něm zdědíš velkej nos, je to horší, ale i ten se dá přeoperovat. Ale když zdědíš duši, kterou nechceš, tak to je průser, tady může pomoct jen PB.

PB? To je docela familiérní označení Boha. Já si popravdě nedovedu moc představit, jak by mohl On pomoci, ačkoli je všemohoucí, když se narodíš s duší, kterou nechceš. Napadá tě něco bližšího?

Pokání.

Abych pravdu řekl, sdělení ve skladbě "Partyzán" mi lehce připomíná píseň "Protestsong" od Daniela Landy. Inspiruje tě Dan se svými texty? "Hledajíc protivníka, stavíme barikády..."

Neinspiruje. Myslím, že máme málo společného. Ale zdá se, že jsme se oba učili na písničkách Karla Kryla.

Ano, a každý docela jinak. V "Partyzánovi" také zpíváš o černobílé vizi světa. V dřívějších rozhovorech jsi několikrát mluvil o svém vidění světa, kde rozděluješ trpaslíky a rytíře. Není ale takovéhle vidění dost pohádkové se vší černobílostí, která k pohádkám přísluší?

Jistě. Ale pohádka, bajka, legenda vždycky pracují s nadsázkou - zlo musí být zlý, dobro dobrý a basta. Takhle nějak píšu i svoje písničky. Je to zjednodušenej pohled na svět, já vím, ale po staletí fungoval a vychovával lidi k zodpovědnosti. Nás vychovávali v duchu socialistickejch zásad něco jinýho myslet a něco jinýho říkat. Pak v devadesátých letech přestaly platit jakýkoli zásady a pravidla, no a teď se mi zdá, že si budujeme nový pravidla, ale totálně zvrácený. Slovo děvky má větší váhu než slovo moudrýho muže, vrazi a loupežníci se stávají hrdiny filmů a rozhovory s nimi se tisknou na prvních stránkách novin. Není to divný?

Divné to je, pojďme radši jinam. Z dřívějších alb jsem vždy cítil takovou esenci cestovatelství, kdežto "Přítel člověka" mi přijde poklidnější, usazenější - v tom ale nehledej žádné výtky. Proběhla tady nějaká změna na osobní úrovni, která se pak promítla až na desku?

Ono je to asi tak: písničky na předchozích deskách mluví často o lidech bez kořenů, bez zakotvení. "Přítel člověka" je naopak o snaze postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Říká se tomu "domov" a něco tomu podobného jsem se v době, kdy jsem psal ty písničky, snažil vytvořit.

A podařilo se? Ten úkol, který sis stanovil, asi nebyl úplně jednoduchý.

Moje rodina je moje kapela.

A co zaměstnání? Pracoval jsi jako editor teletextu. Nějak mi k tobě nejde, že bys měl osm hodin denně civět do monitoru. To z tebe nevybíjelo chuť do života a tvůrčího ducha?

Těžko říct. Z té doby je trabandí album "Road Movie". Myslím, že jsou to dobrý písničky. Před tím jsem byl topičem, kopáčem, učitelem, barmanem, sociálním pracovníkem, cirkusákem... a vším jsem byl rád. Vlastně jsem v životě nedělal nic, co bych doopravdy nechtěl dělat, a to je - co se týče tvorby - ideální stav.

Když čtu některé z tvých dřívějších rozhovorů, přirovnáváš Čechy k trpaslíkům, Česko ke kalnému rybníčku. Přesto se poslední deska točí především okolo návratu domů, a Česko zkrátka je tvůj domov. Nebo se pletu? Odpouštíš nakonec tomuhle rybníčku?

Já jsem doma tady v Čechách a svoji zem miluju - právě proto jsem tak kritický ke všemu a ke všem, kteří mi můj domov prasí.

Dříve jsem od tebe četl nenápadnou narážku na to, že Václav Klaus není tvým prezidentem. Je v tvých očích trpaslíkem?

Můžu jenom zopakovat, že Václav Klaus není mým prezidentem a tahle vláda není mojí vládou. Já ty lidi nechci nijak démonizovat, ale pro mě prostě nemají žádnou autoritu.

Když se "Přítel člověka" navrací domů, jak to funguje v rovině hudební inspirace? Ozvuky tradiční lidovky slyšíme standardně, co ale nějaké aktuální hudební počiny na české scéně? V koho vkládáš naději a zároveň ti hodně dává?

Oslovují mě desky a projekty spjaté s nějakým regionem, takové, ze kterých je cítit nepovrchní vztah ke krajině nebo konkrétnímu místu. Petr Linhart a jeho Sudéta, Jana Vébrová na desce Kykyrý, Jaromír Švejdík a Priessnitz, Démophobia, Pláče kočka, ale taky třeba Vyžvejklá bambule a její fantasmagorické příběhy ze Sudet nebo Vítrholc a jejich brněnské psycho. Cítím v tom, že tady vzniká nějaký nový vztah k zemi, k domovu, k přírodě, k historii. A to je teď pro mě mnohem důležitější než lapání po exotických cetkách tzv. world music. Možná, že je to odpověď na macdonaldizaci a eurofikaci, těžko říct. Rozhodně mi připadá důležité, klást si otázky "Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme?".

Odpověděl ti už někdo na otázku, kam jdeme?

Myslím, že nejde o to najít definitivní odpověď, ale o to ptát se, kam jdeme. Cílem je cesta, jak o tom zpíval starej dobrej Oldřich Janota.