Japonskou čtveřici Mono není třeba českému publiku obšírně představovat. V loňském roce se tu tyhle postrockové hvězdy objevily hned dvakrát. Poprvé absolutně zaplnili strahovskou Sedmičku, podruhé zvládli totéž s žižkovskou Akropolí. Dva totálně vyprodané koncerty a spousta hlav přeplněných emocemi až k puknutí, to byl rok 2006, rok Mono.

Letos se tato kapela vrací zpět do Akropole a s sebou přiváží album sebrané z jejich EP, která vyšla mezi léty 2000 až 2007. Přeneseno do literatury, jedná se o něco jako sebrané povídky známého japonského autora. Stejným způsobem je nutné k desce přistupovat. Určitě nepřekvapí zarytého fanouška post rocku a Mono, ale mohla by být skvělým představením síly zvukové vlny pro někoho, kdo se zatím brouzdá v rybníce.

Je pravda, že kapel hrajících podle zaběhnutých postrockových kolejí nádech-výbuch-výdech je opravdu mnoho. Je to s nimi podobné jako s indie kytarovkami. Jsou mezi nimi ty, které si pozornost zaslouží, a pak jsou tam takové, které na nich parazitují a vezou si zadek po kluzké cestě úspěchu. Mono jsou organickou součástí té první skupiny. Proč? Odpověď je vlastně celkem jednoduchá. Zatímco jiní hledají způsoby, jak se vyjádřit, Mono ho mají. Mají svůj jasný rukopis. Skladby, které vyprávějí příběhy. Pevně se drží formy, přitom jsou svobodné. V tom je jejich energie. Vědí, že nádech je osvobozující, ale bez výdechu nemůže existovat. Jejich skladby jsou jako čekání na starého známého. Víte přesně, kdy přijde a co přinese, ale stejně se na něj těšíte a víte, že čas strávený s ním je to nejlepší, co v tu chvíli můžete dělat.

A přesně takhle vypadá i "Gone". Je to něco, co znáte, nepřekvapí vás to, ale pokaždé, když si to pustíte, tak vás to dostane do kolen. Při každé skladbě doléhá pocit, že spěch je naprosto nesmyslná součást života. Že to, na co čekáme, stejně přijde. Stejně neodvratně jako to přichází v "Yearning" nebo stejně náhle jako v "Black Rain". V tom je síla "Gone" a celých Mono. Občas téměř patetická fatalita, která ale nemůže vyznít trapně. Snad je to tím, že zvukové vrcholy, které přicházejí, nejsou uměle vytvořené, ale přirozeně vycházejí z dokonale fungujícího živého celku.

Na desce se hledají jen velmi špatně slabá místa. To, co ji nejvíce oslabuje, je samotný koncept sebrání EP. Proč vydat épéčka na jedné desce? Snad proto, aby měli všichni možnost si poslechnout, jak se kapela vyvíjela. Nebo proto, že se nic nestihlo složit, tak se vydá alespoň toto. Zřejmě je to od každého kousek. Tak jako tak, víc než dostatečným ospravedlněním existence této desky je její umělecké provedení. Ale to je u Mono stejným zvykem jako koncerty bez přídavku.

Koncerty, která jsou nepostradatelnou součástí uzavřeného světa Mono. Přesně tam se totiž protne organický svět desek s běžným večerem. Je možné, že jejich letošní koncert v Akropoli bude na poměrně dlouhý čas posledním v republice. Polohlasem se totiž mluví o tom, že po dvou letech neustálého cestování se Mono chystají na dlouhý výdech. I proto je to pozvání, které se neodmítá.

PS: Koncert se bude konat v pražském Paláci Akropolis 27. listopadu od 19:30, zahrají také Bee And Flower.