Na české punkové scéně je zarážející všeobecná stagnace a vůbec rezignace na jakýkoliv - byť minimální - posun či vývoj. Kde kapely začínají, tam zpravidla také i končí. Když u většiny těles srovnáte rané nahrávky s těmi posledními, zjistíte, že se prakticky neliší, a když, tak jenom minimálně. Pořád ty kapely znějí, jako by se daly dohromady před týdnem. A ve chvíli, kdy se objeví jedna, která začne přistupovat k věci trochu jinak a které se nedej bože podaří prolomit hranice žánru a třeba se i prosadit, hned se zvedne vlna kritických hlasů o zaprodání se mateřské scéně.

O letošní novince pražské čtyřky Zpraku! se sice nedá vyloženě mluvit jako o té, jež ustrnula na místě, zvlášť ve srovnání se dva roky starou prvotinou "Budoucnost chceš znát". Je totiž evidentní, že pánové zaregistrovali současnou oblibu v pop-punkovém zvuku a snaží se z ní vytřískat maximum. Současně je však jejich snažení neposouvá dál než do role předskokanů v žabincem prorostlých vodách české scény již provařených jmen.

"Za hranici" je v podstatě druhořadý, česky zpívaný pop-punk, který na první poslech zní až neuvěřitelně pitomě. Velkou část viny na tom mají právě české texty. Je nutné jim věnovat trochu času, abyste si zvykli na jejich krkolomnost a neohrabanost. Až to chvílemi tahá za uši. Na druhou stranu se jim nedá upřít jistá dávka odvahy (nebo spíš drzosti?). Když Tomáš ve skladbě "Najednou" zpívá: "Malý děkujou Bohu, my poděkujem sobě," je to přesně ta potřebná špetka ostrého koření, které k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Ať si o současném melodickém punku myslíte cokoliv, faktem je, že Zpraku! nepřinášejí nic, co by stálo za větší pozornost či hlubší úvahu. A to jak po hudební, tak po textové stránce. Na letním festivalu po boku Divokýho Billa nebo spřátelených Letů mimo budou nejspíš z dané nabídky to nejzábavnější. Na druhou stranu ve srovnání s výše jmenovanými spolky to není právě nejlepší vizitka. Napadá mě pořekadlo o jednookém králi mezi slepými.