Zní to tak pitomě jako spojení "praštit se židlí do oka" - Róisín zklamala. A přitom vlastně zvolila jen jednu ze dvou cest, které se před ní po "Ruby Blue" rozvinuly - náročnější "herbertovská" a hladší "molokovská" (myšleno v mantinelech mixu "Sing It Back", který snad neměl původně líznout ucho posluchačovo, či co). Že zvolila tu druhou, se tušilo od pilotního a titulního singlu a vědělo od jeho následovníka "Let Me Know". A tohle není nic proti "Let Me Know", to je náhodou jedna z nejlepších věcí na desce. Tak co je špatně?

"Je to ale mentál, ta Róisín," prohlásil na adresu Róisín Murphy Calvin Harris v reakci na fakt, že zpěvačka se rozhodla všechny kolaborace s ním na desku "Overpowered" nezařadit. Teď je asi zbytečné se dohadovat, jestli by album vylepšily, nebo ne, výsledek tohoto a dalších mnoha rozhodnutí, o nichž se ani nepsalo, je takový, jaký je - nepříliš slaný, nepříliš mastný.

A hlavně nepříliš vyvážený. Na jedné straně fakt povedené a chytlavé věci - již zmíněná disco juchajda "Let Me Know", timbalandovská "Tell Everybody", emočně vypjatá, osudná "Primitive", na druhé straně mentálské devadesátkové retro "Movie Star", nastavované kaše "Body Language" a "Parallel Lives" nebo třeba i vážný zvukařský podsek v podobě hnusného přebuzeného lupání v beatu "Overpowered".

Možná jde o to, že taková "Familiar Feeling" nebo "Sow Into You" jsou pecky jako blázen a že takové na "Overpowered" prostě nejsou. Možná jde o rozdílné úhly poslechu. Možná jde o úplně něco jiného. Přes spousty chvály všude kolem: Róisín Murphy natočila místy svěží, místy obyčejné discopopové album, na kterém je skoro nejlepší citace Laurie Anderson v bookletu, která kálí do hnízda všem hudebním kritikům včetně autora těchto odstavců: "Writing about music is like dancing about architecture." Jen přesně takhle nemusela dopadnout ta deska...